Pálava

Vinařským krajem Ten, kdo nechce za jarními kilometry cestovat příliš daleko a komu je stačí pořádně najet až v dubnu a ne v únoru, pro toho může být jižní Morava ideálním místem pro jarní tréninkový kemp. Ne náhodou je Pálava označována za nejsušší a nejslunnější místo republiky.Za výchozí bod pobytu jsme vybrali Mikulov, který je samo o sobě atraktivním turistickým cílem, a projeli jsme zde tři trasy. Rovinatou vhodnou pro první základní kilometry, která nás zavedla i na Slovensko, dále zvlněnou vedoucí na sever od Mikulova za Hustopeče a poslední částečně zahraniční zavítající i do Rakouska.Mikulov, to je především Pálava. Nejen druh zde vypěstované odrůdy vinné révy, ale pohoří s přesným názvem Pavlovské vrchy, které přestože není nijak vysoké (nejvyšší bod Děvín 549 m. n. m.) a rozlehlé (od obce Pavlov k rakouské hranici cca 20 km), přeci jen v rovinách jižní Moravy vyčnívá nad krajinou, je bodem dění a kultur od pravěku. Pálava přitahovala staré kmeny již za doby lovců mamutů, přitahuje i nás svoji magickou silou. Cyklisté jsou posedlí kopci, ale naše trasy budou tentokrát spíše rovinaté, kopec je zde prostě jediný a museli bychom jej křižovat ze všech stran, abychom nastoupali nějaké větší množství výškových metrů. Pokud se sem vydáte v začátku, nebo naopak na konci sezony, tak se ty roviny asi budou hodit.

Souhrnná mapa jednotlivých okruhů – detaily tras níže • modrá: Rakouská trasa • zelená: Hustopečská trasa • červená: Slovenská trasa

První den dáme úplnou „placku“ a také nejdelší z vybraných tras. Proto vzhůru z Mikulova do kopce. Ale byla řeč o rovině! Z centra Mikulova se opravdu vydáváme do kopce, směrem na Milovice, hlavní masiv Pavlovských vrchů zůstává po levé ruce, Svatý kopeček nad Mikulovem po ruce pravé, stoupání není příliš dlouhé, o to delší a příjemnější je sjezd. Břeclavská parta cyklistů zde každý víkend jezdí v opačném směru tréninky. Ano, stále po stejné trase víkend co víkend, také jim říkají „švihy do blba“! My si zdejší pobyt určitě zpestříme, ale dneska na rozjetí žádná velká stoupání. Z Milovic přes Bulhary do Lednice krásnou kultivovanou krajinou, o jejíž podobu se nejvíce zasloužili její feudální vlastníci Lichtenštejnové. Nádherné aleje by dnešní majitelé pro bezpečnost motoristů prý rádi vykáceli! Doufejme, že jim v tom zdravý rozum zabrání, jak tady, tak i jinde v České republice. V Lednici doleva na Podivín, míjíme zámek a zámecký park, silnice se sice klikatí, ale je to naprostá rovina. Za Podivínem křižujeme státní silnici na Břeclav a přejíždíme dálnici na Bratislavu. Dostáváme se do Velkých Bílovic, všude samé vinařské podniky. Pokračujeme směrem na Hodonín, přes Moravský Žižkov, Prušánky a Josefov. V Hodoníně jsme v nejzazším koutě dnešní trasy, ale vracet se budeme přes Slovensko. Překročit hranice v dnešní době není zas takový problém, ale mít s sebou nějaký doklad je rozhodně lepší. Z Hodonína do Holíče je to jen pět kilometrů a my se stáčíme opět doprava nyní směrem na Kúty, jsou zde roviny trošku méně zábavné než na naší straně, naštěstí dneska nefouká.

Ze slovenských Kút směřujeme do moravského Lanžhota – naprostá rovina až do Břeclavi. Projíždíme Břeclaví a dáváme se na Valtice, tady se konečně ráz krajiny mění, trochu členitější silnice, lesy a na obzoru Pálava. Dojíždíme poslední kilometry, máme jich za sebou sto patnáct a jen 280 metrů převýšení. Skutečný ideál pro první jarní kilometry.

Profi l této trasy jsme si zvolili zvlněný, především v druhé polovině. Vyrážíme v protisměru včerejšího dojezdu. Po státní silnici do Valtic, tady se dáváme doleva na Lednici. Cesta jako podle pravítka lemovaná kaštanovou alejí a vedoucí mezi Hlohoveckým a Prostředním rybníkem. Přijíždíme do Lednice z trochu jiné strany než včera, ale podél zámku jedeme stejným směrem jako první den, do Podivína. Státní silnici nekřižujeme, ale vydáváme se po ni doleva na Brno. Po necelých deseti kilometrech odbočujeme na Velké Pavlovice a dále směrem na Bořetice a Kobylí. Co ves, to vinařský pojem. V Bořeticích se vám vyplatí uhnout doprava a vyjet si do Vrbice. Nejen, že si přidáte jedno stoupání, ale mají tam pod kostelem vinné sklepy ve dvou poschodích. Sice se jim letos některé zavalily, ale stejně je to turistická zajímavost. Sjedeme dolů do Kobylí a máme za sebou první kopec, zde je krajina přeci jen členitější a trasa zvlněná. Pokračujeme do Terezína, který nemá nic společného ani se severočeským městem ani s jízdou na větru. Doprava by to bylo na Čejč, kam chodil náš první prezident (TGM) do školy, ale my se dáváme doleva na Krumvíř. Za Krumvířem začíná druhé, celkem solidní stoupání. Přes Klobouky se dostáváme na vrchol stoupání, pěkný kopec, pěkná silnice. Nahoře nás mramorový „náhrobek“ upozorňuje, že silnice byla opravena za fi nanční pomoci EU?!

Odbočujeme na křižovatce doleva na Hustopeče. Sjíždíme přes Martinice do Diváků, čeká nás další stoupání a potom už přes Kurdějov sjezd do Hustopečí. Projíždíme tímto městysem a směřujeme k Pálavě, ta nás opět bezpečně navádí. Před Popicemi odbočujeme doleva na Strachotín a po hrázi mezi Novomlýnskými nádržemi přijíždíme do Dolních Věstonic, podle vody doleva.

Objíždíme tuto část Pálavy s tyčící se zříceninou Dívčích hradů, podle některých dějepisců byl tento kraj inspirací Kosmovy kroniky, z nichž vznikly Jiráskovy Staré pověsti české. Stoupáme do Pavlova a to již není malé a mírné stoupání, pořádný kopec pokračuje i Pavlovem a dostáváme se pod hřebeny Pavlovských vrchů. Po zvlněné silnici projíždíme přes Klentnice a sjíždíme do Mikulova. Trasa měla něco málo přes sto kilometrů s převýšením slušných 820 m.

První den jsme zavítali až na Slovensko, při této trase navštívíme Rakousko, zeměpisná poloha Mikulova k tomu přímo vybízí. Vyrážíme z Mikulova směrem na západ, na Znojmo podél rakouské hranice. Vybíráme si cestu po hlavní silnici, ale není nijak moc frekventovaná a má pěkný povrch. Šlo by jet i po úplně vedlejších cestičkách, které jsou také velice kvalitní, ale orientovat se zde je docela problematické, protože se nejedná o vozovky určené k dopravě, a tak nejsou úplně nejlépe značené pro motoristy, ale spíše pro cykloturisty. A tak když sem zavítáte, vybavte se cykloturistickými mapami a můžete kopírovat Dyji po naprosto tichých silničkách, ovšem opatřené kvalitním asfaltovým povrchem. My nyní vsadili na jistotu a proto naše cesta vede z Mikulova na Březí, Dobré Pole, Novosedly a Drnholec. Právě v Novosedlech by šlo odbočit doleva ke státní hranici, ale volíme jistotu. Z Drnholce směřujeme na Hrušovany nad Jevišovkou a po státní směrem k hranici. Před námi jsou Hrabětice a těsně před přechodem do Rakouska Hevlín, stále naprostá rovina. Po překročení hranice vjíždíme do Laa an der Thaya, zde se stáčíme na východ, směrem na Neudorf bei Staatz, za touto obcí se silnice začíná lehce zvedat. Pro případ vašeho případného soustředění vám dáme tip – v Laa jsou pěkné lázně, termální koupaliště, kde se vyřádíte ve dnech tréninkového volna, nebo nahradíte trénink ve dni deštivém.

Za Zlabernem se silnice zvedá prudčeji, jsme v největším kopci dnešního tréninku, přehoupneme se přes vrchol a v průseku lesa se ukáže zřícenina hradu Falkenstein, spadneme do obce stejného názvu a jsme asi v nejhezčím místě této trasy. Rakouská políčka, ale především vinice. Při výjezdu z Falkensteinu na kruhovém objezdu lehce doprava a pokračujeme přes Poysrunn na hlavní silnici, která vede z Mikulova do Vídně. Chviličku se jí musíme směrem na českou hranici držet, ale asi po kilometru sjíždíme na Schrattenberg. Zde prudce doleva a opouštíme Rakousko. Tím nás také opouští zvlněný terén, který nás doprovázel od Falkensteinu. Na naší straně hranice přijíždíme do Valtic, nemíříme rovnou do Mikulova, ale trasu si prodlužujeme přes Lednici a v protisměru začátku prvního tréninku na Bulhary, Milovice. Tady nás čeká poslední stoupání do Mikulova. Příhraniční okruh měřil více než devadesát kilometrů a nastoupali jsme 660 metrů.

Zůstat v lokalitě však můžete déle. Zde si najdete vhodné ubytování v CHKO Pálava se zázemím pro cyklisty. Nabídek je tu dost.

Libor Matějka Foto: Josef Vaishar