Velo dlouhodobý test – DRUHÁ ČÁST
GIANT ANTHEM ADVANCED PRO 29 1
Tester MARTIN RAUFER
Takhle to má vypadat
Musím se přiznat, že mě situace kolem letošního Anthemu začala pěkně štvát a rozčilovat. To kolo je totiž úplně všude. Stalo se doslova crosscountryovým hitem roku na celém světě. Nebo aspoň v Evropě. Dobře, zůstaňme doma v Česku, tam určitě. Vylézají na mě testy i preview ze všech stran. A dokonce kola ve stejné výbavě a ve stejné barvě. Pěkná pruda! Nechci je číst, a ani nebudu, abych se nenechal ovlivnit, nebo dokonce nechtěně „neopisoval“. Nebo bych je naopak číst měl, abych nenudil stejným textem? Nebo se mohl zamyslet nad tím, kde se s dotyčným autorem shodneme a kde ne?
Už se mě ptala spousta kamarádů, jaký ten Anthem je, když ho mám v dlouhodobém testu. Že uvažují, že by si ho na sezonu pořídili. „A nehoupe?“ ptají se. „Houpe!“ odpovídám já. Je to přece full, musí trochu houpat. „Ale možná je to mojí větší hmotností. Půjč si ho, nech si ho pořádně nastavit na svoji váhu, a uvidíš.“ Konzultoval jsem to i s kolegy z redakce a shodujeme se na tom, že každý pořádný full trochu houpe, a ten, který v minulosti nehoupal, většinou ani moc nepružil a nefungoval. Ok, už mi to ani nepřijde, i když ze začátku jsem to, přiznávám, maličko řešil.
Ale abych to upřesnil, necítím nepříjemnou odezvu v pedálech ani nějakou nezvyklou reakci na šlapání; pokud je řeč o maličkém prohoupnutí, tak spíš při zasednutí vahou jezdce. Co tedy napsat a neopakovat se? Jede to jako prase! Je to tuhé v torzi. Mám pocit naprosté boční tuhosti, kterou jsem někdy nezažil ani na hardtailu. Zrovna jsem byl na tiskovce jednoho XC týmu, který bude jezdit na hardtailech. Prý proto, že jsou techničtí jezdci a nepotřebují to. A taky prý tuhost a taky prý hmotnost. Kdepak! Jinými slovy: „Na fulla nemáme, fully jsme od sponzora nedostali.“ V době, kdy jsou běžné (opravdu běžné?) takovéto odpružené systémy, s takovými parametry tuhosti, hmotnosti, ceny a funkce, je hardtail naprostý nonsens. Retro jak fixka nebo šestadvacítka. Kdo by na tom jezdil?!
Dobře. Pojďme na to, co řeším. Je to velikost. O tom už jsem hodně psal minule, nyní jsem od té doby přidal mnoho dalších kilometrů. Jsem přesně na rozhraní M a L. Vždycky jsem tvrdil, že na příliš velkém kole se nedá jezdit, že se s ním nedá nic udělat, ale malé kolo se dá vyhnat delším představcem, delší sedlovkou, upravením posedu. A taky že menší rám je lehčí a tužší a tak dále. Chyba. Jsem hlupák, nechal jsem se vmanipulovat do velikosti M. Ale protože jen opravdový hlupák nemění názor, já ho změnil. Měl jsem si vzít radši tu větší velikost. Tečka. Kolo budu jezdit do léta, a jak jsem slíbil, objedu na něm v červnu i řecký osmidenní etapák Bike Odyssey (www.bikeodyssey.gr). Pořád platí výzva! Pojeďte s námi, uděláme českou partičku. Užijeme si to. Pak za námi přijedou holky a rozprchneme se každý na svoji pláž a za svojí letní dovolenou. Zvyknu si. Jak říkají profíci: „Když na to máš, vyhraješ i na rámu od dveří.“ A nastavení? „Prostě to utáhneš a zvykneš si.“ No, tak zlé to nebude a na tu velikost už jsem si vlastně zvykl. Ostatního si naplno užívám.
Grazie, Maestro!
Ještě jedna drobnost. Zima je pěkně teplá a vlhká a v lesích je pořádné bahno. Už jsem zažil chvilky, kdy se mi rychlé mělké pláště pořádně ucpaly a já klouzal jak na ledě. V létě má bahno jinou konzistenci a rozhodně je ho méně. A rychlé gumy já mám rád, nerad se peru s velkými špalky i za cenu, že mě tyhle tolik nepodrží. Já vím, že na ikonech od Maxxisu jezdí i závodnická špička, viděl jsem to třeba na kanadském etapovém podniku BC Bike Race, který už jsem dvakrát zakusil. Hodně rychlé, hodně univerzální gumy. Ale v teplém lednu bacha na ně!
Jsem rád, že mám hodně tuhé a lehké kolo, v Řecku je převýšení kolem 20 000 metrů, bude se hodit. Je radost opřít se do pedálů a vzít to pořádně „za uši“. I když tahle terminologie je trochu staroškolská. Uši (rohy, nástavce) se na biky dnes nedávají. Podobně ale slouží velká páka extrémně širokých řídítek (780 mm). Na to moc zvyklý nejsem. Zaříznul bych je. Aspoň pět centimetrů na každé straně. Dobře, tři. Ne? Přece jen jsem jiná generace a mám své návyky. Majitel kola by mě ale zabil a kolegové by se mi vysmáli. A to si ani jedno nemůžu dovolit. Vlastně jsem v úvodu toho odstavce chtěl říci, že je radost opřít se do pedálů vestoje a zkusit si trochu zrychlit, protože přenos té síly je fakt skvělý! Mám úplně fyzický dojem, že Maestro se mnou komunikuje a ví, co od něj očekávám. Funguje to vážně báječně.
Často se mi při testech stává, že slabým článkem celého systému jsou zapletená kola, a to já cítím hned. Nebo aspoň poznám, že něco nehraje, a až po chvíli přijdu na to, že to jsou výplety. Inu, šetří se především tam, kde to zákazník nepozná na první pohled. To ale není tento případ. Ráfky jsou sice signované Giantem a můžete si tedy o nich myslet cokoliv, ale pocitově celé kolo drží tam, kde má být, a nenechávají ho padnout níž. Výrobce neznám, ale to není důležité, ráfky jsou karbonové, lehké a tuhé, a to důležité je. Už se zas opakuji. Samozřejmě bezdušové obutí. A náboje mají rukopis DT Swiss.
Moderní střih
Při jízdě cítím velkou jistotu v technických pasážích a ve sjezdech mi je skoro jako na trailovém kole, za to může asi hlavový úhel 69° a celé posazení geometrie víc na zadek. Skvěle se mi s tím zatáčí a kličkuje ve vysokých rychlostech; když se vejdu řídítky mezi stromy, je to paráda. Malý rám, (který je mezi nohama dost malý i u velké velikosti) dává dost prostoru jezdci, a hlavně pocit, že zůstává ještě velké rezerva, abych mohl jít dál, možná až za bezpečné hranice.
Ve výjezdech mě baví hlavně jízda ze sedla, krátká zadní stavba dává vynikající odezvu a umožňuje ostrou akceleraci, naopak při balancování na hraně v prudkých stoupáních si ještě moc nerozumíme, chce to práci s těžištěm, která mi v takové míře není vlastní. Ale to se spraví.
Měl bych si vybrat nějakou oběť, abych něco pěkně „sejmul“, aby test nepostrádal kritičnost. Sedlo je ale příliš snadná kořist, protože tady platí víc než kdekoliv jindy, že co nesedí jednomu, sedne druhému. Vlastně obráceně, na co sedne jeden… Vždyť víte. Kouknu na sedlo a řeknu si: „Pěkná fošna, to bude opruz (doslova to nemyslím), tady se šetřilo na materiálu víc, než se mělo.“ Přijedu a o sedle skoro nevím. „Aha, tak až budu jezdit denně a vydržím na tom pár hodin. To to pak asi nevydržím.“ Nějak se do toho zamotávám. Zkrátka důvěru k sedlu nemám, mám své favority, ale světe div se, sedlo Giant překvapuje a jízdu mi neznepříjemňuje ani trochu. Uvidíme, jak dlouho pode mnou vydrží jeho ladné křivky. Uznávám, jsem k němu trochu nespravedlivý a předpojatý.
Rozum do hrsti, jeden převodník nasadit
Vybavení sadou Sram GX Eagle mi káplo do noty především v tom, že právě tuto sadu jsme získali od Sramu k dlouhodobému testování. A to byste neuhádli, kdo ji má testovat! Více tedy najdete v bloku, to hlavní ale zopakuji. Jsem „sramista“. Mám rád, když je řazení tvrdé a přesvědčivé, když to pořádně kovově řinčí a bez okolků padá, kam má. Takže jsem si tuto sadu nemohl nezamilovat. Ale jedno vám řeknu. Když se vyhoupnete na kopec a chcete dát světu na vědomí, že to stoupání právě vyburácel „king of the trail“, je jen jediná cesta. Levý palec tam nahrne velký převodník a vy se do toho pořádně opřete, nohy se vám zatřesou, šlachy na předloktí a tepny na lýtkách vám naběhnou k prasknutí a je nabíledni, že za chvíli toho budete muset nechat, nebo to s vámi šlehne. I tak to za to ale stojí. Tak tohle, to na jednopřevodníku zkrátka nezažijete. Tohle šmrdlání převod po převodu prostě není ono, nemá ten správný mačo-efekt.
Nuže, nebudeme hořekovat nad tím, co není a nebude. Jednopřevodníky jsou tu, a rozumově vzato, je to tak správně. V terénu jsem s tím v pohodě. Baví mě ta jednoduchost, to, že na řídítkách nic moc není (a že by se toho na ten široký kandelábr vešlo!), že zkrátka nic neřeším. Rozsah kazety mi zcela dostačuje, není to jak Shimano, že to je buď hozené do těžka, nebo příliš lehké, skoro se mi zdají dva nejlehčí převody až příliš jemně odstupňované. Kdy ty tam dám? Párkrát za rok.
Velikost převodníku bych řešil podle způsobu jízdy a typu terénu. Já musím vždycky minimálně půl hodiny „valit“ – někdy po cyklostezce, někdy po silnici do práce (to pak vydá až na hodinu), někdy v lehkém terénu. Moje volba je 36 zubů. Zkusím je tam a v příštím testu snad sdělím, jestli to zabralo, a když se mi podaří vyzkoušet 38 zubů, půjdu i do toho. Kdybych jezdil enduro, asi bych byl v pohodě s tím, co tam je.
Vrací se mi ještě jeden drobný pocit – řadicí páčky by mohly být trochu ergonomičtější, příjemnější na dotek, jsou to prostě jen takové chladné kovové „páčky“.
Amen. Anthem s vámi. Příště už budeme mít nalítáno zase o pár hodin víc, ale nevěřím, že moje pocity se nějak změní. Tenhle bike se prostě dokonale povedl.
Martin Raufer
Foto: Michal Červený
Sram GX Eagle
Funkční a trendy
Myslím, že není nikdo, kdo by nechtěl zkusit novou sadu od Sramu s převody 1×12. A my ji máme k dlouhodobému testování. Jednu přímo ze Sramu a jednu na kole v dlouhodobém testu. Tak teď kterou? Obě jsou stejné. Soustřeďme se nyní na tu z Giantu, k té druhé se vrátíme později, stráví s námi více času.
Nejekonomičtější sada Eagle označená jako GX doslova způsobila poprask a rozmetala kategorizaci kol podle výbavy. Zkrátka už je celkem jedno, jakou máte na kole přehazovačku, o kvalitě biku to mnoho nevypovídá. V terénu je to každému jedno. GX se nad kvalitativní a cenovou škálou kol pěkně rozkročilo, a zatímco bychom ho na tomto Anthemu už už poslali na závodní tratě, ne-li přímo Světového poháru, tak určitě aspoň toho tuzemského, pak stejnou výbavu můžete směle hledat i na kolech, která stojí méně než polovinu.
Univerzalita ve všech možných směrech a dokonalý prodejní nástroj, to jsou nejtrefnější charakteristiky, které mě napadají. Trochu „mámítkem“ jsou přívlastky jako „ekonomická“ nebo „sociální“ sada. Tak levné to zas není, až ojedete kazetu, připravte si na originální novou aspoň čtyři tisíce korun. Pak přijde na řadu řetěz, převodník. Řekl bych taky, že v tomto segmentu zasadil Sram pořádnou ránu Shimanu, které se vrhlo na posunutí elektronického Di2 k nižším sadám a spokojilo se se systémy 1×11. Nic proti elektronice, ale kdybych měl volit, do čeho nacpat prachy, Eagle GX by to vyhrál na plné čáře. Cena je navíc velmi lákavá pro kohokoliv, kdo uvažuje o přestavbě pohonu.
Jak už jsem asi psal několikrát, já zkrátka jezdím tak, že bych ocenil větší převodník, což samozřejmě není nic neřešitelného. Z jednopřevodníku jsem nadšený. Lépe řečeno byl jsem úplně nadšený, když se objevil. Teď už se trochu obávám, jestli nepřijde podobné stýskání jako u Compact Drivu (menší převodníky) na silnici. Taky jsem byl nadšený. Ale pak mi ten pocit v nohou, když tam na rovině loupnete třiapadesátku, začal strašně chybět. Ale že bych kvůli tomu vzýval dvoj- nebo dokonce trojpřevodník, toho se snad od sebe nedočkám. Je to něco za něco, a tenhle kšeft za to stojí. Nicméně, kdo to nezažil, tomu to chybět nebude vůbec.
Čistě pragmaticky, čistě z funkčního pohledu není co řešit. Systém 1×12 je bez kompromisů přesně tam, kde je třeba. Nějak si neumím představit, kam se může vývoj řazení ještě posunout. U čeho nám jednou budou marketingoví specialisté vysvětlovat, že nám to děsně chybělo (a my to, bláhoví, nevěděli). U provedení GX nemůžu říct, že se mi líbí povrchové zpracování, zuby už se odírají, černý elox vypadá spíš levně, kliky se mi vyloženě nelíbí, ale to je subjektivní, a páčky jsou takové ne příliš ergonomické. Já bych dal přednost GripShiftu, vždycky jsem ho měl rád.
Funkčně je to ale paráda! Zatím bez nejmenších potíží a seřizování. Příjemný je hlasitý kovový zvuk řazení, silná napínací i řadicí pružina. Taky se to celé docela dobře myje a udržuje. Řetěz nepadá. Co k tomu dál říci? Spokojenost ultramaximální. Uvidíme, jak na tom budeme se životností. A kdybyste to někdo pořizovali separé – myslím, že to je adekvátní. Stojí to za to. Kazetu, řetěz, řazení, přehazovačku a kliky s převodníkem koupíte za doporučenou cenu jen lehce přes 13 000 Kč. Dejte pozor na zadní náboj s odpovídajícím ořechem XD. Kliky můžete vybírat ze tří délek, řazení páčkami nebo otočnou rukojetí.
Martin Raufer
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT