Za příběhy francouzského pobřeží Atlantiku – Normandie a Bretaň

před 7 dny

text Jaromír Krejčí

foto autor a Jana Pavlusová

 

Nad hladinou Lamanšského průlivu krouží hejna mořských racků. Občas se snesou k hladině anebo jen tak posedávají na žulových skalách kolem. Mraky se pojednou začínají trhat a nad námi se dokola objevuje modrá obloha. Racci svým křikem jako by povzbuzovali slunce, které sytí dorezava barvu skalisek. Pomalu se blížíme k majáku Phare du Paon, nejsevernějšímu cípu Île de Bréhat. Z vyhlídkové terasy pozorujeme výletní lodě, které kolem tohoto vpravdě vzácného ostrova vozí turisty. Společně nasloucháme šumění moře a křiku racků. Dost možná tak moře vypráví nějaký příběh. Takový, jakých zdejší břehy zažily bezpočet již od dávných dob. Vychutnáváme si tuto jedinečnost bretaňského pobřeží, unešeni jeho syrovostí i barvitostí současně. Takto nějak jsme si to představovali, když jsme připravovali naši cestu na severozápad Francie.

 

Cestování na kole po Francii jsme si již dávno oblíbili. Tahle země je cykloturistice nakloněná a je v ní toho spoustu k objevování pro obdivovatele přírody, zájemce o historii, příznivce architektury a samozřejmě je rájem i pro gurmány a milovníky vína. Dokonce Francouzi nejsou zdaleka tací suchaři, jak se o nich někdy u nás nespravedlivě traduje, pokud se s nimi blíže seznámíte a zejména pokud mezi vámi a jimi opadne jazyková bariéra. Francie je rozlehlá a pro tentokrát jsme se vydali do jejího severozápadního koutu ke břehům Atlantiku, do Normandie a Bretaně.

Tyto dva regiony jsou takřka nerozlučné, ačkoliv každý z nich je vlastně docela jiný. Zajímavé je, že společně je popisují průvodce a téměř výhradně dohromady jsou zařazeny jako cíle zájezdů v nabídkách cestovních kanceláří. Co ale spojuje tyhle dva historicky i kulturně odlišné kraje? Nejspíš za to může ono divoké, převážně větrem ošlehané skalnaté pobřeží omývané chladnými vodami Atlantiku a Lamanšského průlivu, které přes svoji jistou drsnost a věčně rozmarné počasí inspirovalo tolik umělců a učarovalo mnoha cestovatelům. Ale ve skutečnosti dokonce ani typické bretaňské pobřeží není stejné jako to normandské. Možná je to tedy jen jedinečná atmosféra, daná právě onou geografickou polohou, která obě oblasti něčím odlišuje od zbytku Francie a která tolik láká k poznávání.

V Normandii jsme obdivovali jedinečné středověké památky, nasávali atmosféru starých opatství a nevyhnuli se všudypřítomným připomínkám na rozhodující dny druhé světové války. Bretaň nás uchvátila svými zátokami s rybářskými přístavy, žulovými skalisky s příbojem, na kterých se tyčí majáky, svými starými kamennými kostely a také tisíce let starými záhadnými megality.

Je toho opravdu hodně, co lze na severozápadě Francie vidět a zažít. Když jsme začali zapíchávat pomyslné špendlíky do mapy na atraktivní cíle, vyšla nám z toho půl druhého tisíce kilometrů dlouhá trasa, na které jsme si ještě museli pomoci několika přesuny vlaky a loděmi, abychom to vůbec za tři týdny stihli projet a nic zajímavého nevynechali. „A to jako objedete celou Francii?“ podivoval se mladík ve vlaku do Rouenu, když jsem mu odpověděl na jeho otázku, že hodláme podél pobřeží ujet asi patnáct set kilometrů. „Ne, jen pobřeží Normandie a Bretaně,“ odvětil jsem. Základní „osou“ trasy a spojovacím prvkem celého třítýdenního itineráře bylo právě ono malebné pobřeží, o kterém jsem psal na začátku.

Díky vlivu Atlantiku patří francouzský severozápad k těm deštivějším a větrnějším částem země. To však zjevně rozhodně neodrazuje od cest cykloturisty, kterých jsme po cestě potkali docela hodně. A neodradilo ani nás, jinak spíše příznivce „sušších“ destinací. Naši výpravu jsme začali v Normandii, v přístavním městě Ouistreham. Tohle městečko u písečné pláže, o které ještě bude řeč, se nám hodilo z mnoha důvodů díky jeho pro nás strategické poloze.

 

Středověké legendy na Seině

Normandie se ještě donedávna administrativně dělila na dvě části: Horní a Dolní Normandii. Jakkoliv to bylo rozdělení umělé, naši cestu po normandské části výpravy lze tak trochu symbolicky rozdělit právě na tyto dvě části. Z přístavu jsme podél kanálu po krásné cyklostezce přijeli do města Caen, které je centrem Dolní Normandie. Jen těžko se vyhýbám závisti místním cyklistům nad tamní cyklistickou infrastrukturou. Vzorné cyklostezky a cyklopruhy, nedostižný vzor pro mnoho českých měst.

Caen byl pro nás uzlovým bodem. Odtud jsme se hned na začátku nechali odvézt regionálním vlakem, samozřejmě nízkopodlažním a s bezplatnou přepravou kol, do Rouenu, tradičního hlavního města Normandie a současně centra Horní Normandie. Rouen je jedno z nejstarších měst Francie. Procházka starými ulicemi plnými nádherných roubených domů s vyloučenou dopravou byla opravdu zážitkem. Rouen je historicky významné město, úzce spojené s příchodem Normanů, kteří ve své době ovládali slušnou část středověké Evropy, včetně Anglie. V Rouenu sídlili vévodové Normandského vévodství, pouze s výjimkou Viléma I. Dobyvatele, pozdějšího anglického krále, který upřednostňoval   . V monumentální katedrále je ale pohřbeno srdce pozdějšího anglického krále Richarda I., řečeného Lví srdce, jednoho z jeho potomků. Vztahy s Anglií v Rouenu připomíná ale ještě jiná osoba. Město proslulo tím, že právě zde byla vězněna, souzena, a nakonec i upálena bojovná Johanka z Arku, francouzská hrdinka a světice, která stanula v čele francouzských vojsk za stoleté války v boji proti Angličanům. Na místě jejího upálení dnes stojí vysoký kříž a v sousedství prapodivně vyhlížející kostel představující obrácenou loď.

Rouenem protéká řeka Seina (Seine), je jednou z nejvýznamnějších francouzských řek, na které výše po proudu leží, jak je dobře známo, i Paříž. Na dolním toku za Rouenem přechází řeka do pěkného údolí, v němž se nacházejí starobylá opatství. Některá z nich jsou v ruinách, jako třeba Abbaye de Jumièges, jehož vysvěcení se zúčastnil sám Vilém Dobyvatel a které bylo kdysi vypáleno pustošícími Vikingy, poté znovu vystavěno, v průběhu revoluce zase zničeno. Ruiny opatství nad Seinou jsou velmi působivé.

 

Z Albastrového na Květinové pobřeží

Rouen a kláštery na Seině byly jednou z mála odboček do vnitrozemí. Dále už naše trasa vedla na pobřeží. Dostali jsme se k němu už druhý den a pokračovali podél něj dalších 200 kilometrů na západ. Pobřeží Horní Normandie nese přízvisko Alabastrové (Côte d’Alabâtre), to podle bílé barvy křídových útesů místy i přes 100 metrů vysokých. U městečka Étretat se z útesů klenou dva skalní oblouky a z moře ční skalní jehla. Je to úžasná podívaná a také magnet na turisty. Jak by také ne, toto místo má v průvodci Michelin hned tři hvězdy a je kandidátem na označení Grand Site de France.

Na útesy Alabastrového pobřeží není možné se dostat všude, silnice ani stezka podél nich přímo nevedou, což znamená četné zajížďky a odbočky jinak ne moc zajímavou krajinou. Vlastně ta krajina hodně připomíná české a moravské nížiny, samá pole, sady a pastviny. Naší největší pozornosti se tedy těšilo právě ono překrásné pobřeží. Abych ale nezapomněl: O Normandii se říká, že je to kraj tří C – písmena CCC jako Camembert, Cider, Calvados. To první je sýr s bílou písní, který je vzorem pro český Hermelín a má původ právě v Normandii. Mírné přímořské klima je vhodné pro pěstování jablek, a tak není divu, že právě zde je velká produkce jablečného vína a jablečné brandy, známých jako Calvados a Cider. Nabídka na jejich degustaci visí doslova na každém rohu. Ještě že je ve Francii mírná hladina alkoholu na silnici tolerována.

V závěru Alabastrového pobřeží, tam kde klesnou útesy do písčitých pláží, v ústí Seiny do moře, se rozkládá Le Havre. Možná si ze školy vzpomenete, že v září 1944 bylo tohle významné přístavní město vybombardováno Spojenci a přístav zničen Němci. Po válce bylo znovu vystavěno v jednotném stylu podle návrhu architekta Augusta Perreta z betonu. Pro leckoho možná kontroverzní a nezajímavé místo, pro milovníky moderní architektury je to však nesporně zážitek, zvlášť Église St-Joseph, úžasný kostel se 107 metrů vysokou věží viditelnou snad odevšad ve městě. Pro svoji unikátnost se dostalo na Seznam památek UNESCO a my si tak učinili další zápis památky z tohoto seznamu do naší kroniky cest.

Za rozpáleným městem nás čekal pocitově ještě náročnější úsek přejezdu přes největší francouzský nákladní přístav a jeden z největších přístavů v Evropě. Docela mazec, ale nakonec nás cyklostezka dovedla přehledně na dálniční most s cyklopruhem Pont de Normandie spojující Horní a Dolní Normandii. Protijedoucí cykloturisté z Belgie byli rádi za radu k cestě do města. My byli rádi, že je to za námi.

Za mostem začal jiný svět. Malebné staré městečko Honfleur je první na rovinatém pobřeží s dlouhými plážemi na začátku Květinového pobřeží (Côte Fleurie). Že ale mají ta pobřeží poetické názvy? Jakkoliv může název budit dojem exkluzivity, pruh nudných letovisek s promenádami, na které je bez výjimek zákaz vjezdu cyklistů, patřil nakonec k těm slabším na naší trase. Ačkoliv bylo horké léto, v moři se moc lidí nekoupalo, voda v kanálu La Manche byla docela studená. Ještě jsem to nenapsal. První dny cesty jsme měli skoro úplně jasno a teploty přes třicítku ve stínu. Kdo by tu byl takový hic čekal, že? Pro Normandii ne moc typické počasí…

 

Pláže vylodění

Po několika dnech jsme se vrátili na místo, kde jsme začínali, do ústí řeky Orne. Přístav Ouistreham leží na začátku Perleťového pobřeží (Côte de Nacre). Spíš než pod tímto romantickým názvem je dobře znám jako Pláže vylodění (Les plages du débarquement allié en Normandie). Krycí názvy tamních pláží Sword, Juno, Gold, Omaha a Utah budou navždy spojeny s krvavou řeží, která zde při vylodění spojeneckých vojsk v Den D (D-day/J-jour) nastala ve čtyřiačtyřicátém roce. A vzpomínky na tuhle událost jsou zde všudypřítomné. Desítky památníků a památníčků, muzea, pevnosti zbudované Němci, zakonzervované zbytky vojenské techniky a třepotající se vlajky Spojenců lemují celé pobřeží v délce desítek kilometrů.

Vidět jsou i zbytky betonových kesonů, které kdysi tvořily přístav Winston, kudy se do Evropy dostaly na konci války miliony tun techniky i miliony vojáků, kteří bojovali i za naši svobodu. Nejkrvavější boje jsme si připomněli na Omaha Beach a nedalekém mysu Pointe du Hoc na místě německé baterie. Kdo zná film Zachraňte vojína Ryana, dovede si představit to peklo, kterým si tu museli vojáci projít. S úctou a slzou v oku jsme prošli největším americkým vojenským hřbitovem, kde leží desetitisíce padlých mladých lidí. Na nedalekém německém válečném hřbitově jsme si připomněli, že tahle válka přinesla zbytečně zmařené životy na obou stranách fronty. Poslední z Pláží vylodění je Utah, ležící na poloostrově Cotentin, který byl místem výsadku amerických parašutistů. A ty tu připomínají další desítky památníků. Pozornosti cyklocestovatele neunikne, že část zde vysazených vojáků byla vybavena jízdními koly, aby se rychleji dostali do vnitrozemí.

 

Celé znění článku najdete na  v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře

Menu