Úvod » Články k časopisu » Za nebeskou navigací

Za nebeskou navigací

Zamknul jsem za sebou dveře domu, důsledně dovřel vrátka, aby je silný vítr nevyvrátil, zaregistroval jsem nechápavé pohledy sousedů krytých okenními tabulemi a jištěných sáláním ústředního topení proti nečasu na druhé straně a vyrazil vstříc svým touženým silničním kilometrům. Dlouho jsem na silničce neseděl. Vyjel jsem s čistou hlavou, bez jakéhokoliv plánu na cíl, objem a výkon, jen s lehkou obavou z předpovědi. Ale kdo by dal na předpověď, když se mu tolik chce na kolo. Byť poslední dobou docela vychází, člověk si vždycky najde cestu mezi mraky. Anebo ne, co nadělá. A pak – může si být jistý, že v tom nikdy není sám.

Přesvědčil jsem se o tom hned kousek od domu, kdy jsem, sotva zahřátý, potkal partičku postarších nadšenců silničního švihu a cyklistické lehkosti. „Vem to doleva, my jedeme z druhé strany, chčije tam, ale támhle to vypadá dobře,“ hulákali mi v pozdrav. Já jim vzhledem k tomu, že jsem sotva vyjel, mohl říci snad něco k řízku s bramborovou kaší s poctivým máslovým jezírkem na náhorní plošině, co jsem těsně před vyjetím pozřel. A tak jsem se cítil trochu provinile.

„Díky! Suchý svist s vámi!“ zavolal jsem za nimi vděčně a vzal to doleva podle instrukcí zkušenějších. (A v tu chvíli bezpečně i hladovějších.)

O kousek dál na křižovatce byl skloněný nad mapou v mobilu mladý pár s vozíkem za jedním z kol. Pohledy a úsměvy hovořily jasně. Za nás všechny, co jsme se tu nečekaně na pár vteřin míjení setkali. „Jsme to ale blázni, každou chvíli má pršet a my jsme venku!“ povídá mladá paní s úsměvem a jistou hrdostí v hlase. Cítíte to tam, že? My odvážní! Tedy i já! Pak ta statečná nedávná prvorodička zase sklonila hlavu a se zaujetím dál v mapě hledala suchou cestu domů s pomocí meteoradaru v mobilu.

Já jen zvedl oči k obloze, vybral nejsvětlejší nebeský „region“ a za ním stočil řídítka. Na každé další křižovatce jsem udělal to samé. Potkal jsem při tom svém kličkování řadu podobných zdánlivých zbloudilců, co výjimečně zapomněli na oblíbené okruhy a nejlepší místa a ten jeden deštný den jen stáčeli řídítka podle nebeské navigace.

Kdyby nám všem toho dne někdo dal záznamová zařízení, byl by výsledkem zajímavý rej a popsané snad všechny silnice v regionu. Dokážu si představit i hlášení v rádiu tohoto vyznění: „V té a té oblasti došlo toho a toho dne k nevysvětlitelné události – ke kolektivní ztrátě orientace tamních cyklistů. Doporučujeme všem, aby se lokalitě vyhýbali, než se záležitost povede objasnit. Nikdo totiž nedokáže s určitostí říci, čeho je takový hromadně dezorientovaný cyklista schopen. Objevují se hlášení o prvních pokousáních…“

Mne tahle strategie zase po dlouhém čase dostala na místa, na kterých jsem předlouho nebyl. Nebo nebyl dokonce vůbec. A na kterých jsem byl rád a která jsem si hned cestou spojoval do nových okruhů. K některým se pojí příběhy, které jsem si připomněl, u jiných jsem si představoval možné příběhy budoucí.

Tenhle den mi jen znovu připomněl, jak důležité je nepodlehnout předem. Nevzdat se z gauče. Nic se nejí tak mokré, jak předpověď vypadá. Je před námi období, kdy je dobré si právě tohle připomínat. A zdaleka nemusí jít jen o kolo.

Rudolf Hronza

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře