Úvod » Články k časopisu » DOST UŽ BYLO DÉESEK!

DOST UŽ BYLO DÉESEK!

Už nejsem závodník, ale byl jsem a tu kolonku v TP a TD (tréninkovém plánu a tréninkovém deníku) si pamatuju velmi dobře – VTP/DS.
„Kolik máš za únor hodin vétépéčka a jaký déeska to byly?" ptával se trenér TSM (tréninkového střediska mládeže) jako na konci každého měsíce nedospělce Rudolfa na svědomitost jeho přístupu k tréninku. Později jako dospělec už se týž Rudolf tázal svého deníku a nic si již nevymýšlel. Byl už odpovědný sám za sebe. Všeobecná tělesná příprava VTP sestávala z doplňkových sportů DS a šlo jak o ideální náhradu kola v podmínkách, jež mu nepřejí, tak o vítané zpestření tréninku, zapojení jiných svalů, a také o odpočinek od cyklistiky. Tak či onak to byla nutnost.
Nyní už nejsem závodník a času na kolo se mi nedostává dostatečně, takže jednak nepotřebuji trénovat, jednak nepotřebuji kolo nahrazovat, abych si od něj odpočal. Ale déeska mi přesto zůstala. Když to nejde na kole, přijde řada právě na ně. Pro samotnou potřebu pohybu. A aktuální zima, která je na rozdíl od předchozích minimálně čtyř konečně zase opravdu zimou, mne důkladně prověřuje z jejich znalosti. Občas běhám, občas chodím na delší procházky, občas zvednu činku, někdy dokonce i dvě, a docela často letos chodím se synem bruslit. Kdybyste nevěděli, co za čmáranici to je na fotce, tak to je právě taková typická hodina a půl bruslení na stadionu bezcitnou řečí GPS záznamu. Mám ty sporty všechny rád, ale právě tenhle záznam ukazuje, proč některé mám mnohem raději.
Ideálním déeskem cyklistů ale byly odjakživa běžky. Bolavá týdenní až čtrnáctidenní soustředění mám dodnes v paměti, rovněž tak nejčastěji odpor kolegů k tomu „zlu". Mě ale bavily, navíc jsem měl štěstí, že jsem byl svého času v týmu s Mildou Bečvářem, naším běžkařským olympionikem a 15násobným mistrem republiky, který během těch dnů a let pomohl mému skluzu. A já si díky němu běžky oblíbil ještě víc. Tehdy to byl zimní nástroj letního výkonu, dnes podobně příjemného pohybu jako na kole přinášejícího podobné možnosti úniku do přírody, pryč od davu. Vstříc vší té neskutečné neprefabrikované zimní kráse.
Mám déeska a běžky obzvlášť opravdu rád. Jenže letošní zima je taky opravdová. Chůze, běh, brusle, běžky, činka, běžky, chůze, běžky, brusle, brusle, běžky, běžky, běžky, jednou dvakrát trochu úporně na kolo, běh, brusle, činka, běžky… Stál jsem tam na „několikátých" běžkách téhle zimy a kochal se. Byla tam louka, ojíněné stromy vůkol jako tichá stráž a nad sněhem se důstojně vznášel nízký mlžný opar, z nějž nízké protislunce vytvářelo cosi magického. Fotografie je nedokonalý transportér toho okamžiku, ale aspoň napoví. Bylo to nádherné, ale já se přes vší ten nával prožitků zprostředkovaných mi znovu běžkami přistihl, že mi v hlavě nevěrně, leč jasně tepe: Cítíš, jakou už má to slunce sílu? Slyšíš odkapávat sníh? A to tajemné šustění dole pod jeho bílou vrstvou taky?
Mám déeska rád a běžky obzvlášť. Ale jakkoliv je tohle zimní mezidobí kouzelné změnou aktivity i „přírodní kochací nabídky", je-li dlouhé a nepřerušované, člověku už to k jeho konci v hlavě mele svou. Snad je to i obdobím samotným, obdobím, kdy je příroda v útlumu a nabírá síly na další sezonu. A člověk je součástí přírody a jejích cyklů, málo platné. V únoru, „vybiti" zimou, a přesto cítíce jakousi zvláštní energii (to se blíží jaro!), už prostě definitivně začínáme myslet na jediné. Dost už bylo déesek! Sezona je za dveřmi. Nechte mne rozkvést. Vraťte mi teplo a kolo!
Rudolf Hronza

Přidat komentář

Klikněte zde pro vložení komentáře