PRYČ S MATEMATIKOU

28.2.2017

Doufám, že jste měli příjemné svátky. Já takové měl a přesně vím, proč takové byly. Upustil jsem totiž tentokrát od klasické před-dovolenkové matematiky. Po letech špatných zkušeností. Sami ji jistě dobře znáte. Umí být velmi optimistická, ale zrádná. Pohádka se špatným koncem. Od prvotní radosti vás přes stres a depresi klidně snadno dovede k odevzdanému alkoholizmu v závěru dovolené, kdy osaměle pláčete nad bezvýchodným životaběhem.
Bylo to o Vánocích vždycky asi nějak takhle. Mám před sebou devět dnů volna (dva dny víkend, pět všedních dnů a dva dny víkend). Z těch devíti dnů uzme své balení dárků, zdobení stromečku, mordování kapra, nejen rodinná pospolitost a další sváteční náležitosti. Další dny odečte návštěva „na jihu", odkud pocházím, a setkání s rodiči. Je třeba obšťastnit je vnoučaty. Tahat sem kolo je výrazem neslušnosti, jsme tu jednou za čtvrt roku. Cesta zpět. Na Silvestra pravidelně chodíme na nedaleký kopec opékat buřty, ať je počasí, jaké chce. Tři čtyři hodinky na vzduchu, nějaká ta čajem ohřátá lihovina, to už se na kolo asi taky nedostanu. Ano, přesně sem tahle matematika spěje – kolik dnů mi z volna zůstane opravdu volných, tedy s možností strávit je v sedle.
Dejme tomu, že vyjde optimistické číslo čtyři. Vyjde bohužel pouze to číslo. Vždycky se najdou vnější vlivy, kvůli nimž člověk s jistotou konvertuje od optimizmu na opačný břeh, a vůbec nevadí, že po zkušenostech plánuje střídmě. Ač stres není ve výpočtech zahrnut, dostaví se vždy. Víte třeba, že je zrovna den, ve kterém máte dle propočteného plánu vyjet. Jenže najednou je třeba něco nečekaně zařídit, pak se rozprší, napadne moc sněhu, ukopnete si palec, škrábne vás v krku, stane se něco jiného – a čím víc se blíží večer, tím hlubší je beznaděj. Zase to nevyšlo, plán neplán!
Letos jsem si po dlouhé době nic neplánoval, nechal jsem vše plynout samovolně. Byl to přesně opačný přístup, kdy jsem volné chvíle, jež přišly, přijal s radostí a nadšením jako nečekaná překvapení. Jak málo stačí, aby člověk místo psychických muk plynoucích z přehnaného životního optimizmu jásal. A opakovaně! Přijímal jsem ty nečekané chvíle jako dar, jako pozdní pozornosti k Vánocům – a bylo jich letos docela dost.
Soudě podle docela velkého počtu vašich ohlasů, které jsem po Novém roce našel v mailu, jsme na tom s časem všichni podobně. Psali jste mi reakce na leckdy tři čtyři vydání stará Vela s tím, že jste konečně našli čas na čtení. Je to celospolečenská diagnóza – chybí nám čas. Je to tím, že máme práci, máme povinnosti a máme také své vášně, a tak je jisté, že jsme odsouzeni být stále nespokojení a ve stresu.
Anebo ne. Neznám lék na to, jak získat více času. Ale někdy stačí jen malá změna. Přeju vám, abyste podobných dárků, jaké jsem dostal já po Vánocích, dostávali po celý tento rok co nejvíce!
Na viděnou v sedle!
Rudolf Hronza

Menu