Úvod » Články k časopisu » V KOPCÍCH PRO PSYCHIATRA

V KOPCÍCH PRO PSYCHIATRA

V dlouhých výživných kopcích si často přeju, aby pocit, že tu jsem sám, nebyl jen pocitem. Abych totiž náhodou nebyl nečekaným divákem konfrontován s konvencemi pohybu cyklisty při jízdě do kopce. Takový unifikovaný stoupající kus má viditelně trpět, sípavě funět, zoufale kličkovat a klátit se, dávat názorně najevo, že do dopředného pohybu dává opravdu vše, chvilkami tlačit a nadávat. A této představě já nevyhovuji, a rozhodně to není mou výstavní fyzičkou. Z nějakého důvodu se mi v kopcích nekontrolovaně rozběhne fantazie. V kopcích, v nichž trpím. Tedy ve všech.
Mám to tak od doby, co vůbec jezdím na kole. Prostě začnu trpět ve stoupání a mozek přepne na nějaký svůj zvláštní systém a na mne nedbá. Nechá tělo jeho problémům a sám si vesele jede svou. Oddělení mysli od těla, situace, o níž sní nejeden praktikující meditant, ale jen vyvoleným se povede toho stavu dosáhnout. Nikdy jsem to neřešil, nerýpal se sám v sobě, protože mi prostě přišlo divné řešit problematiku zvláštně fungujícího mozku tím samým mozkem, který zvláštně funguje. Pokaděný dětský zadek taky nebudete otírat pokaděnou plenou. Omlouvám se, lepší přirovnání mne nějak nenapadlo.
Nemohu za to a neovlivním to. Při menších záchvatech si jen sám se sebou probírám různé situace, v těžších mi v hlavě hoří příběhy. Případně jsem schopen rým za rýmem poskládat nekonečnou básničku na libovolné téma. Třeba takovou (výňatek z dvacetiminutového samovolného rýmování při sobotně-brdské vyjížďce, autor R. Hronza, toho času zřejmě mimo své vědomí):

„Povím ti, ty kopče,
ty za humny ztopořený sobče,
že ač tvé bujné skráně,
husté lesy a zelené stráně,
takřka kolmo se svažují,
já jimi zas lehce propluji!
A pak na znamení zmaru tvého,
vdechnu rzi z půllitru oroseného."

Samozřejmě, není to žádné velkolepé dílo ani nic, co by stálo za řeč, ale na to, že to vše vzniká samovolně a mimoděk, jako produkt utrpení, to ujde, co říkáte? Rýmy jsou většinou peprnější, míru vulgarity ovlivňují procenta sklonu a délka. Jako by ale příroda dávala najevo, že nic na světě není zadarmo, jakmile se ocitnu na vrcholu, vše zapomenu. Zaplaťpánbůh!
Všechno se naštěstí sice odehrává jen v mé hlavě, nemluvím nahlas, jenže příběhy či verše jsou většinou natolik bizarní, že se mi někdy povede sebe samotného rozesmát. „Ty vole, my jedeme vo bednu, já se votočím, jestli jsem ho třeba neutrhnul, a von se na mě tlemí – a přitom mi pak vodpadne, to mi řekni!" povídal kamarád-soupeř kdysi po jednom závodě. Natolik ho to vzalo, že jsem ho pak dojel a ujel mu, aniž bych se snažil. A to je přesně případ mých střetů s konvencemi, zmíněných na začátku. V kopci sice sípu a kličkuji a někdy slezu, ale nenadávám, to už se spíš řehtám.
Kdysi jsem v úvodníku psal o tom, jak se mi na kole v hlavě samovolně hemží témata. Že bez ježdění by jich hodně vůbec neexistovalo, že bez ježdění bych nejspíš byl ve značné šéfredaktorské tísni. A samozřejmě bych si v klidu zdaleka neprobral sám se sebou tolik potřebných věcí, takže i v tísni životní. Nejen pro prožitky, nejen pro inspiraci a rozmýšlení, ale možná právě i pro to občasné blouznění v kopcích tak rád jezdím na kole sám. Ale možná jsem taky jenom regulérní blázen. Kdo ví.
Bez ohledu na stav mé psýché vám všem přeji skvělý rok 2017 a děkuji za vaši přízeň, za to, že i dalším rokem pojedeme společně!
Rudolf Hronza