Úvod » Články k časopisu » TŘI DNY NA JEDNY TRENKY

TŘI DNY NA JEDNY TRENKY

Tři dny na jedny trenky, tak to mám rád! Že jsem čuně, navrch čuně veřejné, tedy nadmíru nestydaté? Že něco takového byste vy nikdy neudělali, natož se tím chlubili? Ale no tak… Nebojte, jde o jiný, nikoliv nechutný příběh. Víkendový. Vypráví o tom, kterak úsporné nakládání se spodním prádlem radost přináší.
V pátek se po dlouhé době uvolním z práce o něco dřív. Doma dokončím balení od momentu, u něhož jsem se včera večer zasekl, protože už nějak došla síla a já jsem, napůl spící, s lyžařskými brýlemi a kulichem v ruce v pozdní hodinu pozbyl jistoty, že stále ještě přihazuji ty správné věci pro červencový výlet. Vlažnou sprchou oplachuji zbytky pracovního úsilí a dělám tak pro tento týden tečku za vazbou s kanceláří. A pozor – nasazuji nové trenky. V nich se má hlava definitivně upíná k novému cíli a zápletka spodně prádelního příběhu se začíná odmotávat. Magická moc čistých trenýrek – každý má ty múzy hozené jinak…
Za dvě a půl hodinky snahy ukroutit volantu krk nedočkavě rvu kolo z kufru a trenky z boků, sunu se do cyklistického mundúru, dupnu do pedálů a mizím v lese. Vylezu z něj v přítmí večera, pusu v blaženém úsměvu od ucha k uchu, jako by mi ji někdo vytvaroval unijně předpisově zahnutým rohlíkem. Potkávám kamarády, kteří mají v hubách to samé standardizované pečivo, takže jako uniformně přiblble se usmívající parta odpochodujeme z kola rovnou na hospodskou pryčnu a tlacháme. A když už tlachat nemůžeme, vezmeme z auta tašku (pánbů zaplať za dálková ovládání a oranžové blikače se zvukovým doprovodem, které nás, poloslepé tmou a dezorientované alkoholem povzbuzenou radostí ze života, k vozům dovedou), odvláčíme ji i sebe na pokoj, rychlá sprcha a volný pád do postele. Mým trenýrkám na dně tašky se možná už po mých bocích stýská, ale na noc volím pyžamo.
Druhý den je královský. Stejně jako má Tour de France svou královskou etapu, máme my sobotu. Nic se nesmí podcenit. Na snídani proto hurá rovnou v cyklistickém, po jídle chvíli posedět, aby to slehlo, utěsnit krmi kávou a rovnou na kolo. Oběd někde, kde to na člověka přijde, večeře na základně, a rovnou tak, jak jsme přijeli z kola. Dokud vaří, vždyť už je dost pozdě. A zase je tu to tlachání.
Co přijde dál, víte. Únava, tašky už jsou naštěstí na pokoji (ten pacholek ale nebliká ani nepípá, ať mačkáte dřevěný přívěsek na klíčích sebeusilovněji, takže je-li toho večera radosti příliš, nejspíš někoho vzbudíte), rychlá sprcha, volný pád do peřin. Ano, trenýrky zůstávají dále smutné, leč také nedotčené na dně tašky.
Je tu neděle. Potřeba odjet v rozumný čas domů přiměje i velké spáče přivstat. Na snídani opět rovnou v cyklistickém, rychle na kolo. Tlachání bylo za ty dva dny dost, přesto je po návratu stejně potřeba probrat ještě aspoň dnešní ježdění. Přichází drobná změna. Sprcha a pak místo volného pádu do peří ruka šátrá na dně tašky. Kam jsem ty trenýrky jen zasunul? Snad jsem s nimi včera v lehké pivní defenzivě neutíral řetěz?!
Nyní proveďme rekapitulaci. Trenýrky mají za sebou dvě a půl hodiny služby v pátek a dvě a půl hodiny v neděli, mezitím více než denní oddych. Ty by snad zvládly ještě pondělí!
Takové bývají mé tři dny na jedny trenky. Ještě mne máte za čuně, nebo to máte podobně?
Rudolf Hronza