Úvod » Články k časopisu » DEN, KDY JSEM HOVOŘIL S AUTEM

DEN, KDY JSEM HOVOŘIL S AUTEM

Úvodníky si většinou schovávám na večer, kdy je klid, člověk může pokojně přemýšlet i psát, a navíc se pak vyspí a podívá se na vše jinýma očima i odlišnou, zas o den starší myslí. Nejeden můj vlastní text už touhle soukromou ranní kritikou neprošel. Toho večera, kdy jsem se chystal na následující řádky, jsem se ještě zastavil u kamaráda. Dostaveníčko, které bych jinak vůbec nezmínil, nakonec obstojně souviselo s tématem.
Slovo dalo slovo a já seděl na zahradě v jeho autě a povídal si s ním. Ne, „nehráblo" mi definitivně, to jen moderní technologie umožňují verbální nastavení vozu. Anglická komunikace sestávala ze vzájemného dotazování a zadávání úkolů, dál než k povídání ale rande se sličnou Mazdou nedospělo. Před prvním nesmělým polibkem jsme se totiž pohádali ohledně výslovnosti číslovky „two" – moje jednoznačné „tů" vozidlo umanutě vyhodnocovalo jako „zírou". Tedy nula. A na tomto čísle náš vztah proto taky skončil.
Když doma zhasly ostatní pokoje, pustil jsem se do psaní. Aktuálně mám v državě elektrobike Lapierre pro dlouhodobý test (viz toto vydání) a také chytrý computer Garmin (viz vydání příští). Elektronika skrze ně vstoupila do mého života víc, než jsem byl zvyklý. Už dosavadní e-situace mi přitom stačila ažaž. Přemoudřelé telefony, televize, auta, rádia, kartáčky, mixéry, budíky, navigace a další zbytné věci. Jejich věčné dobíjení, aplikace, aktualizace, hledání sítí, softvéry, firmvéry…
Je to klasické něco za něco – „tlačítkáč" byl vlastně idiot, ale vydržel týden bez obšťastnění zástrčkou adaptéru. A já se několikrát přistihl, jak moc to druhé „něco", tu daň za pokrok, nesnáším. Je to zloděj, který krátí život.
Elektrické kolo klade na mé ježdění nebývalé nároky. Musím nabíjet akumulátor. Většina vyjížděk je tak dlouhá, že ho nevybije zcela, ale z obavy, že zítra už ta půlka stačit nebude, dobíjím. Stejně špatná je nutnost řešit klíček, jak u auta. Už jsem ho i ztratil, ale naštěstí zase našel. Podobné platí i pro chytrý computer. I ten klasický už jsem dávno přestal vozit, ale test je test. Dříve stačilo vetknout do nitra jednu baterii CR2032 (pamatuji si to číslo asi navěky) a rok se nestarat, nyní toho ale umí přístrojky mnohem více, avšak jsou taky mnohem hladovější. Jedna jízda a jste s energií na půlce, takže opět raději dobít, aby to zítra vydrželo.
Běžná vyjížďka současnosti tedy může klidně vypadat následovně. Večer před akcí „nabít kolo", a to nejen e-bike, ale i řazení nebo tlumení, nabít computer, dobít powerbanku, akční kameru a navigaci. Zkontrolovat baterku v hrudním pásu, spárovat telefon s computerem. Nakreslit na počítači mapu, nahrát ji do navigace. Ráno dobít telefon, protože přes noc je na půlce kapacity. Před jízdou spustit záznamovou aplikaci (používám Endomondo a ještě EPP, abych nejen jezdil, ale současně vyjel peníze pro potřebné), navigaci nebo computer, sporttester. Při jízdě několikrát zastavit a fotit, sdílet na sociální média „přátelům", komentovat. V půlce výletu napojit hladový telefon na powerbanku a dobít. Noční vyjížďka pak samozřejmě ještě přihodí starost o dvě přední světla (řídítka, hlava) a blikačku.
Po dojezdu bych mohl aplikacemi získaná data prohlížet, vyhodnocovat, zase sdílet, zase komentovat, přiřazovat k trasám v elektronickém deníku snímky z projetých okruhů. Mohl bych fotografie upravovat na počítači a vytvářet fotoalba a publikovat je, totéž činit s videi. Mohl bych si pořídit wattmetr a být ještě bohatší o další data. Mohl bych si v zimě vyhřívat boty elektrickým přístrojem. Mohl bych…
Stop. Všimli jste si, kolik ztraceného času jsem právě vyjmenoval? Jak snadno bych mohl strávit polovinu z času, který si pro sebe lopotně ukradnu na kolo, v elektronickém šílenství? A to jsem nehovořil o jistém stresu, zda je vše dobité, zda mám vše a co vše ještě musím udělat, než vyjedu. Hovořím ze zkušenosti, všechno jsem si totiž nějak vyzkoušel, prošel si opojením možnostmi a rychle jej zase pozbyl.
Stejně jako jindy jsem druhý den po dni, kdy jsem hovořil s autem, s chutí vzal své duchem chudé kolo prosté jakékoliv inteligence a zmizel v lese. Po návratu jsem vůbec nevěděl, kolik kilometrů jsem ujel, jaké převýšení a průměrný tep jsem měl, a nevěděl to ani nikdo jiný. Neměl jsem jediný doklad své vyjížďky než ten, co utkvěl v mé hlavě. Ale byl jsem naprosto spokojený. Nebyl jsem okraden o čas. O život. Můj život.
Nejhorší na tom všem je, že podobné platí nejen pro kolo, ale pro naše životy obecně. Já den poté, co jsem hovořil s autem, prostě žil. Žijte také víc!
Rudolf Hronza