Úvod » Články k časopisu » SNAD NÁM ODPUSTÍTE…

SNAD NÁM ODPUSTÍTE…

Právě držíte v ruce dvousté vydání časopisu Velo. Vím, že vás to nemusí vůbec zajímat, prostě další vydání v řadě, ale stejně tak asi pochopíte, že je to pro nás událost. Snad nám proto odpustíte, že jsme na několika stranách trochu zavzpomínali. Ale nebojte, symbolicky jsme toto Velo připravili na 200 stranách, takže jsme vlastně klasický obsah téměř neredukovali.
A snad odpustíte i mně trochu té osobní noty na úvod. Pro přípravu některých článků jsme doslova prohrabali celý archiv od roku 1998 do 2016, a to stránku po stránce. Myslím, že Petr s Marcelou několik dní odjížděli domů z redakce se zvláštním tikem v nasliněném ukazováku a palci. Grafiky Mirka s Evou zase ve snech možná děsily neustálé požadavky nalezení zašlých fotografií anebo to, že jim při seřazování 200 titulek jedna vypadla a museli začít znovu.
Při tom všem našem ohlížení jsem si vybavil i svoje začátky. Byl únor a já ještě coby perspektivní profesionální závodník trávil měsíční soustředění ve Španělsku. Vztah s tehdejší přítelkyní jsem udržoval usilovným psaním dopisů. Zřejmě i díky nim je teď mou manželkou a určitě jen díky nim jsem nyní ve Velu. Když krátce po návratu nabídli kluci z Vela práci mému kamarádovi Danu Horákovi a ten ji nemohl přijmout, řekl jen, že zná jednoho píšícího maniaka, kterého by to mohlo zajímat. Přišel jsem tedy do redakce s následujícími předpoklady – píše hodně dopisů a má za sebou závodní kariéru. Přesto slovo dalo slovo. Od rodičů, kteří viděli, jak mne práce baví, jsem později dostal k narozeninám sadu stříbrných propisek. Ani netušili, jak symbolicky.
Často jsem se pak usmíval poznámkám „lidí z oboru", že Velo je vlastně takovým vejminkem bývalých cyklistických reprezentantů – díky minulosti mé a Martina Raufera, který toho na kole dokázal podstatně víc. Jenže mi už na začátku bylo jasné, že Velo bylo víc než to a V-Press víc než obyčejné vydavatelství – Velo bylo partou nadšených cyklistů, kteří jen nevydávali časopis o kolech. Žili jimi. Vždyť Lubor Severin se spoluzasloužil o samotný zrod MTB v Československu (začátky se datují těsně před sametovou revoluci), Kamil Hofman byl už tehdy nejlepším cyklistickým novinářem (a později mým „profesorem") a Martin mimo jiné například vedl československou reprezentaci. K takové sestavě jsem po roce přibyl. Drze s vlastním mobilem, když se v redakci ještě tři dělili o jeden.
Začal jsem na částečný úvazek, dva dny v týdnu, a po první výplatě zjistil, že jsem ji skoro celou projel v benzínu a projedl. Povolal jsem do služby kolo, v pondělí v půl čtvrté ráno 170 km do práce, druhý den odpoledne po práci 170 km domů. Záhy jsem zjistil, že takhle to nepůjde, zvítězila únava a hromadná doprava, zůstal spánek v redakci – na podložce ve spacáku u stolu. Pro zaměstnavatele vlastně ideál, žádné prostoje cestováním mezi bytem a pracovním stolem. Ze dvou dnů se postupně staly tři, čtyři a pět. Obrovsky mi pomohl jiný kamarád (a později i kolega) André Vebr. Nabídl mi gauč v obýváku, byť i s kocourem, který rád bez výstrahy zaťal drápek. A že si velmi oblíbil spát na mé peřině v oblasti rozkroku. Od té doby vím, co je to nespat hrůzou a bát se pohnout, od té doby nepiji před spaním, aby se mi probůh v noci nechtělo.
Přišla rodina, má domácí absence nebyla dobrá, i přišel krok nejzásadnější – stěhování. Po třech letech hledání jsme zakotvili na vesnici v před rokem sto let staré chaloupce. Shodou okolností v obci, v níž už dva roky bydlel Kamil Hofman, první šéfredaktor Vela. Vrána k vráně sedá. Nikdy jsem se nechtěl stěhovat, nikdy ne za prací, a přesto jsem to udělal. Za Velem.
Snad mi odpustíte všechna přechozí slova o nás a o mně samotném. Mluvit bych totiž měl především o vás, o lidech, bez nichž by Velo nikdy nebylo Velem. Děkuji vám za přízeň, děkuji našim partnerům za důvěru a děkuji kolegům za dosavadní spolupráci. Bez ničeho ze jmenovaného by to nešlo. Děkuji vám všem, co jste s Velem nějakým způsobem propojeni, za důvěru, přízeň a podporu.

Rudolf Hronza

PS: Počínaje tímto úvodníkem je Velo z určité části velmi nostalgické a patetické. Stává se nám to maximálně jednou za sto vydání a nejbližších 99 vydání se to nebude opakovat!