Úvod » Články k časopisu » PROKLETÍ ČTVRTÝCH ÚVODNÍKŮ

PROKLETÍ ČTVRTÝCH ÚVODNÍKŮ

Mám kamaráda, který už několik měsíců jako první čte mé úvodníky. Čím si získal mou důvěru? Jednoduše už jen tím, že dokáže být kritický, což potřebuji. Nejsem továrna na myšlenky a písmenka, stroj, jemuž jednou za měsíc zmáčknete čudlík a on spustí, a nechci sklouznout k prázdným slovům, tak ho co měsíc žádám, aby mne nešetřil a případně včas stopnul, než mi uteče na papír nějaká hloupost. Což neznamená, že neuteče, protože třeba až příliš souzníme – na špatné vlně. Ale od toho tu mám svého druhého dvorního před-čtenáře, kolegu Mirka, grafika, a pak kolečko korektur. Co snad odpustí první kritik, přes další třeba neprojde.
„Rudo, zbytečně moralizuješ, radši nás bav," napsal mi třeba můj první kritik jednou. „Moralizování je všude spousta, ale Velo máme od toho, aby nás bavilo, kolo je koníček. A taky myslím, že je lepší, když čtenář z tvých příspěvků cítí, že jsi normální cyklista, že tě kolo baví a že řešíš stejné věci a třeba děláš stejné chyby jako každý jiný cyklista."
A protože je můj dvorní první kritik také hoch vnímavý, všiml si jedné pravidelnosti. „Rudo, úvodník do příštího Vela je ve vážném ohrožení. Všiml jsem si totiž, že každý čtvrtý máš špatný, lépe řečeno takový nemastný neslaný." Teď jsem podle něj tohle pravidlo porušil, „povedla se mi delší série", ale aktuálně zbývá den do tisku a já mám v hlavě prázdno. Vypadá to na onen prokletý čtvrtý úvodník…
Vybavil jsem si ale útržky z kritikových vět: „… bav nás… ať čtenář cítí, že jsi normální cyklista… a že děláš chyby jako každý jiný…" Ano! Chyba rovná se blbost. A blbost jiných pobaví. Tedy volně přeloženo, šéfredaktor by se neměl bát ukázat, že je trochu debil a trochu vůl, aby se jeho úvodníky daly číst. Tak abyste věděli!
Na kole opravdu jezdím (pravda, z někdejších i více než 20 000 za sezonu je teď desetina) a chyby samozřejmě dělat dokážu. Už dlouho a všech druhů. Tady je pár nesouvisejících telegrafických důkazů:
– Koupil jsem si nový bike a už jsem se viděl venku, a tak jsem při nastavování strhl objímku brzdové páky. Nové XT. (Zatím se zahřívám.)
– O něco později jsem snad z obavy o další šroub málo dotáhl řídítka a málem si zlomil zápěstí na semaforech, když se při brzdění protočila. (Ještě pořád to není ono.)
– Při mistrovství republiky v časovce jednotlivců (že ještě coby junior, mne omlouvá jen částečně), tedy široko daleko sám na trati, jsem na rovině sjel do příkopu a zlomil si ruku. (To už je majstrštyk, no řekněte!)
– Ulomenou sedlovkou a prasklou sedlovou trubkou jsem platil za zjištění lety neměnného stavu, že do garáže rodičů se jakžtakž vejde samotné auto, nikoliv s kolem na střeše.
– Nadšen novou vidlicí jsem vyrazil do terénu a po defektu daleko od domu zjistil, že náboj jistí pevná osa, k níž nemám klíč.
– Při ME XC v Itálii mi praskl představec, protože jsem jen trénoval a nestaral se o kolo, nevšiml si týdny se zvětšující praskliny. Posledních asi sedm kilometrů jsem bike jednou rukou řídil za korunku vidlice a druhou držel ve vzduchu řídítka a současně brzdil. V cíli mne vytrvalí fanoušci, co evidentně nechvátali domů, ocenili potleskem jako hrdinu, jen já měl jasno v tom, že jsem prostý vůl.
– Po zavěšení kola na hák se ozvala rána, na háku zůstala sestava předního kola a spodních nohou vidlice. Zas ta pravidelná kontrola…
– V chvatu – zas už jsem se viděl venku – jsem špatně protáhl řetěz vodítkem přehazovačky a poté se za jízdy nenechal rozhodit nepatřičným drnčením. Vodítko jsem doslova přeřízl.
– Tenhle příběh už ode mne znáte, ale patří sem. Jako mladý nadšený závodník jsem uvěřil marketingovým povídačkám a do mínus pěti stupňů oblékl pod zimní svršky jen funkční prádlo. Krátké. Že maminka měla pravdu, když říkala, že nemám věřit všemu, jsem si uvědomil asi po pěti kilometrech a další desítky se v tom utvrzoval, na společném tréninku se staršími jsem se bál přiznat pravdu.
– Na Mallorce jsem to ve sjezdu napálil zezadu do auta jen proto, že jsem se kochal ptáky na obloze. Zadní okno jsem vysklil úplně, přední po dokončení přeletu jen prasklo. Řidiče zřejmě ohromilo, že se mi nic nestalo, a nechal mne jet bez nárokování náhrady.
– To když jsem napálil zezadu do kamionu, nepoškodil jsem ho vůbec.
– Rychlostní tréninky za kamiony osmdesátkou devadesátkou jsem obecně měl docela rád, takové rychle utíkaly. I to bohužel o lecčems svědčí.
Inu, přesně takový člověk má na starosti Velo, a to nezaznělo vše a naštěstí píšeme jen o kolech. Václave, jsi teď spokojen? Jak jsme na tom s pravidlem „tři dobrý, čtvrtý na prd"?
Rudolf Hronza
PS: Děkuji za shovívavost se čtvrtými úvodníky. V souvislosti s tímto mne napadá jedna pošetilost – máte i vy podobné zážitky, o kterých třeba radši ani nemluvíte? Pochlubte se mi s nimi. On takový článek o cyklistických faux pas by rozhodně měl šťávu, i kdyby byl anonymní! Bavme se, vždyť kolo je jen zábava. Těším se.