Úvod » Články k časopisu » TAK ZAS TY NÁVLEKY…

TAK ZAS TY NÁVLEKY…

Měl jsem svátky jako každé jiné, tedy přesně takové, jaké jsem si je sám udělal. Byly výborné! Proč? Dobrá otázka. Letos jsem si dopřál víc než jindy. Mohl za to nečekaný přísun peněz. Ježíškovi jsem si o ně nepsal, on se ale rozhodl mne překvapit. Nebylo to na nové pláště, na novou vidlici, nebylo to ani na nové kolo. Bylo to mnohem víc. První i druhý hod vánoční jsem strávil s hlavou v oblacích, s perem v ruce a papírem, který se po několika hodinách zaplnil nekončícím seznamem – byl dlouhý, bylo na něm asi vše, co si lze přát, ale přesto jsem ho neuzavřel. Jeden nikdy neví, co ho za minutu ještě napadne. Když má ty nenadálé možnosti.
Docela dlouho jsem loni řešil dilema, zda si pořídit k aktuálnímu fullu a silničce hardtail. Silnička je hodně stará, zasloužila by upgrade, ale je pojízdná a hardtail by se hodil. Občas mám chuť jet svižněji lehčím terénem, výletně, vidět z domoviny více za stejný čas, a ne se vláčet s fullem všude. Pak přistoupilo do úvah cyklokrosové kolo. Aby to nebylo úplně jednoduché. Postupně jsem ho sice vzhledem ke kopcovitosti okolí bydliště vytěsnil na okraj zájmu, ale jeho přítomnost „ve hře" jsem pociťoval přesto. Najednou bylo po problému. Projel jsem weby a objednal, a nebylo to dlouhé projíždění, protože o svých favoritech jsem měl jasno. Jen už jsem se nedržel tolik při zemi. Vlastně vůbec. Nemusel jsem. Bylo to najednou divné. Už jsem si nepřipomínal, že teď nemám nárok na nové kolo já, ale můj zase o 20 centimetrů vyšší syn. Prostě jsem vybral oběma.
Nejprve jsem sáhl po dlouho (pamatuji si to přesně, už od roku 2012) okukovaném singlspeedu. To on měl původně naplnit potřebu hardtailu. Následovala cyklokroska a silnička. Nezlobte se na mne za tu upřímnost, není to předvádění se, je to čirá potřeba podělit se o radost. A jen z ní doplním, že netrvalo dlouho a já odeslal i objednávku na sportovní hardtail, kompletní, tedy včetně řazení. Zase to netrvalo dlouho, přece jen člověk testováním získává zkušenosti a formuje své favority. Takže když na to přijde, hned jedná.
Odesláním objednávek ale má marnotratnost neskončila. Na konci listopadu mi kamarád položil otázku, zda bych s ním neodjel na soustředění na Mallorku. Chtěl jet na tři týdny, ale neměl s kým. I já ho odmítl, a to jak kvůli času, tak hlavně kvůli penězům. Přece jen by to bylo kdo s koho s rodinnou dovolenou. Ano, chápete správně, kam mířím. Po Vánocích jsem zvedl telefon a vytočil jeho číslo. Jedu! To počasí tu nedávám a najednou ho ani dávat nemusím. Peníze! Nikdy jsem je nevnímal jako metu a najednou mi ukázaly příjemnou tvář. Dovolená? Nevystačí, pokud to nemá být jediná letošní dovolená. Ale vezmu si neplacené volno a jedu. Najednou si to mohu dovolit. Při cestě okolo šatní skříně jsem se vysmál do očí návlekům, zimním tretrám i svrškům. Tady končíte!
„Další!"
Někdo na mě volá, abych ještě něco připsal na seznam?
„Tak ani vás nepotěším, pane, ani váš tiket nevyhrává. Další!"
Pošta, tři lidé přede mnou, tiket v ruce. Jednou za rok vsadím (někdy dvakrát, nejvíc asi čtyřikrát) a potom se před usnutím samy od sebe rozběhnou mé myšlenky. Nechávám je plynout. Musím vám říci, že mívám velmi bujarou fantazii.
A pak se ozve pošťačka, jindy tak sympatická, a sdělí mi něco tak studeného. Necita!
Inu, stejně jako svátky i tento rok si budu muset udělat sám takový, jaký chci, aby byl. Jen v rámci možností, o něž jsem se sám zasloužil. Věřím, že se mi to zase povede.
Tak kde jste, vy moje potrhané návleky, půjdeme se sklouznout! Vždyť je jen těsně pod nulou…
Rudolf Hronza
PS: Taky se občas zasníte? Období, které kolu příliš nepřeje, dává podobným fantaziím větší prostor. Člověk by se jimi ale neměl nechat pohltit natolik, aby se pak probral a cítil se zklamán realitou. To je špatně. Ale kdo nesní, nežije.