Úvod » Články k časopisu » POŘÁD ŽIJU!

POŘÁD ŽIJU!

Bydlím na okraji Brd, když namířím na sever, jsem v Křivoklátsku. Okolo to je samý kopec. Kamkoliv se pohnu, pokud se zrovna nehýbu po hlavním tahu Zdice-Příbram na silničním kole, po jediné rovině široko daleko. Nedaleko domu, za – první, druhá, třetí… – za čtvrtou vesnicí je taky jeden kopec. Na tom kopci, letos časně zjara objeveném, je kámen. Obří monolit. Na vrcholu kamene je plošinka. A z té plošinky vede pěšinka. Čerstvá. Moje!
Ještě nedávno byla jen abstraktní. Jezdil jsem nějaký čas kolem, čtyřikrát během asi měsíce a půl, pokukoval, prohlížel si kamennou výzvu, rýsoval si v mysli ideální pěšinu a vždy se zeptal sám sebe, jestli by to dneska šlo. Nešlo, zaznělo, a já nasedl a jel dál. Vždy s přesvědčením, že příště už to dám. Jen co dostanu kolo trochu víc do ruky. Však je jaro!
Místo toho jsem ale v následujícím období do ruky dostal hlavně klávesnici, myš a hlavu, své výrobní nástroje, náčiní obživy. Sezona se rozběhla, já si vymyslel nějaké nové projekty, takže jsem paradoxně pro „psaní o kolech" měl sám na kolo méně času. Ale ono je jedno co člověk dělá, podstata je vždy stejná. Znáte ji dobře i vy. Z práce do práce, sem tam urvat čas, k tomu další povinnosti. Letošní střední třetina roku mě zastihla nepřipraveného k obraně. Člověk si jen trochu nedá pozor a ono ho to zašlape do země tak nějak samo, i když je to jen a jen běžný životaběh, nic víc. Utluče, zadupe, vynuluje. Z různých důvodů a v různých situacích jsem se cítil jako tvor přežívající a ne žijící. Šedá myš. Na kolo se mi taky nechtělo jako dřív, i na něm chyběla radost. Spíš jsem se jen projížděl, bez nadšení.
Ze zmíněného kamene se stala kulisa při těch šedých projížďkách. Pomník touhy. Nechával mne chladným. Na takový zlom mezi životem a jakýmsi dožíváním, v němž chvíle vzrušení nahrazují vzpomínky na ně, je ale ještě brzy! Jenže co s tím?!
Ten časně podzimní den jsem se probudil a zjistil, že mne jako zázrakem nic nečeká, že jsem si nic nechystal. Bylo krásné počasí. Listí ještě neopadalo tolik, aby skrylo podloží, a neleželo na zemi tak dlouho, aby místo vůně bylo cítit tlením. Snídaně do sebe, výsledky procesu trávení ze sebe, oblečení na sebe, kolo pod sebe – a sebe ven! Den jak vymalovaný a já se cítil tak dobře.
Na kopci za kvartetem vesnic byl velký kámen a z toho kamene vedla dolů zatím ještě abstraktní pěšinka. Den byl jak vymalovaný a já se cítil tak dobře. Ale to už jsem psal. Vylezl jsem na kámen, podíval se dolů, odmetl tu trochu prvního listí. Ještě jednou jsem se sám sebe zeptal, jestli by to dnes šlo. Dostal jsem kladnou odpověď. Zasunul jsem sedlovku a spustil se dolů.
Když jsem se v listí posadil, vyplivl hlínu, zakýval zubem, jestli zůstane na svém místě, nebo mne opustí (vzhledem k tomu, že jich mám od přírody kvůli genům méně, než má normální občan mít, to byla zásadní záležitost), narovnal přilbu a našel vedle kolena v listí brýle, začal jsem se řehtat a skoro jsem měl slzy v očích. Vyndal jsem se jako dlouho ne, dole se mi zamklo přední kolo a já poslední kus doletěl. Kapituloval jsem, neuspěl jsem, a přesto jsem se řehtal radostí. Vždyť tu vůbec nešlo o to sjet ten kámen. Šlo o tu o jinou hranu a zlom než ty nahoře nade mnou. Jako bych si dal na hubu a probral se. Tak já přece jen pořád ještě žiju!
Odstranil jsem poslední důkazy pádu, aby doma neměli zbytečné obavy, sevřel řídítka a pomyslel si: „A tebe, ztepilý monolite, si podám právě teď!"
Rudolf Hronza