Úvod » Články k časopisu » Když si průměry nerozumí

Když si průměry nerozumí

Na počátku příběhu, jehož finále zachycuje fotografie, byl defekt. Úplně obyčejný defekt člověka, co při vyjížďkách obyčejně defekty nebo jiné „zapeklité situace" mívá častěji než jiní, aniž by za to nějakým způsobem mohl. To se prostě tak stane, sudičky máme každý jiné. O někom se pak hovoří, jak dobře jezdí, a o druhém, jak padá a píchá, aniž by bylo připomenuto, že ani on nejezdí špatně a jak moc se zlepšuje.
Obyčejně to chodí následovně. Šťastnější se poválejí v trávě a pobaví, zatímco postižený nešťastník bude zápasit. Vyměnit duši, zhruba 153 krátkých rychlých tahů pumpou, která oč je menší, aby se vešla, o to je vzpurnější. Zhruba na 1,613 atmosféry proto přichází pauza na vydýchání, oči hledají kontakt, zda se mezi ležícími na trávě nenajde někdo na vystřídání. Nenajde, což je samozřejmě zcela překvapivé. Dohustit, sestavit, vyjet dál.
Stop, klapka, nyní reálná scéna slovy hlavního aktéra: „No, u původní duše se zlomil ventilek. Pak jsme cvakli moji náhradní duši, pak říkal Blue, že jsem pako, ať na to nehmatám, a procvaknul duši od Fuldy. Potom ještě svoji duši a do toho přijel Předseda a řekl, že jsme všichni nemehla a že to musí jít. A procvaknul svou duši. Všechno jsme museli dělat montpákama, protože ten debilní plášť nešel nandat."
Nakonec už nebylo kde brát a vyschlé lepení záchranu neslibovalo. Z party hecířů s ústy plnými narážek se ale pod tlakem okolností rázem stanou ochotní pomocníci. Kamarádství se prostě nezapře, ač je sebeusilovněji maskováno „blbými kecy". Kolo je nepojízdné, mapa prozradí nejbližší vlakovou stanici sedm kilometrů daleko. Jeden poveze přední kolo, druhý zadní, další rám a ten poslední nešťastníka. Ten se tím okamžikem stává „šťastníkem", protože ho čeká docela pohodové svezení v sedle. On už si své vytrpěl, nyní budou trpět jiní, ale příběh skončí šťastně pro všechny.
Smysl tohoto textu není představit vám zúčastněné jako tlupu ignorantů, kteří neumí vyměnit duši. Před dvěma lety jsem v Německu dělal rozhovor na téma střední průměr se zástupcem prestižního výrobce: „Sedmadvacetipalcové duše asi nebudeme vyrábět, rozdíl v průměru je tak malý, že bude stačit natáhnout šestadvacítku." Tehdy z něj hovořily domněnky a teorie, a snad také nedůvěra v rozmach sedmadvacítek.
A nyní jiný pohled: „Některé pláště jdou nandat lépe a některé hůř. Každopádně 26" duše se na 27,5" ráfku natáhne, kvůli tomu není tak dobře možné posunout patky pláště do středu ráfku, do prohlubně, a tím samozřejmě jde plášť o poznání hůře nasadit. Takže rozhodně je lepší vždy volit stejný průměr pláště, ráfku i duše." Zhruba takto reagoval náš dvorní mechanik Dan Boubín na základě praxe.
Také já mu děkuju za poučení. Jako majitel sedmadvacítkového fullu a současně nedávno ze stejného důvodu sám neschopný nápravy defektu na testovacím kole jsem nakoupil dostatek 27,5" duší a letité šestadvacítky rozdal.
Člověk se chybami pořád učí, a byť jde o chyby, leckteré vedou k utužení kamarádských vztahů.
Rudolf Hronza

Foto: Lukáš Drbohlav