Čtyřicítka je číslo. Vztaženo k věku umí s člověkem divy. Třeba opít se do němoty nebo začít se opíjet pravidelně, to když se do sebe někdo kvůli jedinému datu ponoří víc, než je zdrávo, a šťourá, a šťourá. Pro mne čtyřicítka, v březnu aktuální, zůstala číslem. Žádné zásadní pijatiky, striptérky v dortu, honosné dary. Ale přece jen to je kulaté číslo, nedalo mi to, a tak jsem se rozhodl, že svou čtyřicítku vyvezu na kopec. Jinak než jindy, stejně jako před pár lety – ukážu jí, ještě čerstvé, svítání z vrcholu, na němž začíná jeden z mých oblíbených sjezdů. Před pár lety jsem totiž neměl problém vyjet hodně brzy ráno, pak se něco zlomilo, začal jsem být důmyslnější v hledání důvodů, proč to nejde, a stejných pár let se přemlouvám, ať zase začnu. Tak teď, ať z toho čísla taky něco mám!
Budík je nesmlouvavý agresor, obzvlášť když ho necháte mimo dosah vysvobozující ruky, a tak po čtvrté lezu z postele. Batoh připravený od večera jen napustím vodou, nahážu na sebe hadry a mizím ven. Vesnice spí, stejně tak ta sousední, jediné auto, které potkám, jsou pekaři. Budou se hodit, až se vrátím, bude zrovna snídaně. Všude je neuvěřitelné ticho, ruší ho jen řvoucí ptáci. Je to vlastně protimluv, ticho a řev, ale je to ticho, je to ticho přírodní, nerušené zvuky civilizace. Stejně tak tma není rušena světelným smogem, všechno je tak, jak bylo, než jsme to začali kazit. Hustá mlha dává okolí netušený ráz. Po chvíli vlastně dost nudný, nevidím nic jiného než ji. O to více překvapí nahodilé zvuky. Třeba to, co vypadalo jako metr ode mne zaujatě zvracející kořala, byl rozespalý jelen. Období říje naštěstí je až někdy v září, říjnu, těžko říct, co vše by dokázal násilně vzbuzený nadržený příslušník druhu jelenovitých. Mlha v údolí mi nevadí, jedu si pro východ slunce, v 6.28 hod. mám v plánu být odměněn.
Sedím na vrcholu, chroupu do ticha vůkol polomáčenky. Přemýšlím, jestli bych ticha a samoty neměl využít a trochu o sobě při jubileu popřemýšlet, ale hned to zavrhuju. Čekám tedy bezmyšlenkovitě, a co bych to nenapsal, vlastně tak trochu tupě na kýčovitost postupně zlatem zalévaného údolí pode mnou. V 6.29 hod. je mi jasné, že kýč nebude. Vítězí mlha, z ní vystupují utopené stromy a vrcholy v pozadí. Snad trochu romantizmus. Ale co. Sjezd je parádní, v osm hodin jsem doma. Tři a půl hodiny v sedle a den přede mnou. Rodina právě usedá k čerstvým rohlíkům (a já vím, kdo nám je přivezl) a vonícímu čaji, přidávám se. Nepřipravil jsem je ani o jednu společnou minutu.
Brzký ranní výlet mne utvrdil v tom, že byla chyba tak nadlouho jej vynechat z repertoáru. Kolo je mimo jiné spojením s přírodou, a ta je přes den až příliš civilizovaná na to, aby si toho člověk naplno užil.
Rudolf Hronza
PS: Sice jsem v osm ráno byl doma, ale o plné celodenní použitelnosti se hovořit nedá, když vám v půl desáté ráno začnou padat víčka. Jenže to už je vedlejší.