Nejezdíš, nepíšeš, řekl mi kolega Karel na mé pozdně uzávěrkové postesknutí, že vůbec netuším, o čem budu psát úvodník. Já vím, za poslední měsíc kilometrů nebylo moc, spíš povinností. Na to už neříkal nic a vytáhl mne na kolo.
Provedli jsme něco, čemu se říká launch ride, obědová vyjížďka, ta věc, o které se hodně mluví, ale málokdo má tu možnost. Jenže když ji máte, na začátku března je venku 19 stupňů a o víkendu má přijít šeď a voda, rádi přehodíte dvě hodiny v denním režimu. Pak sedíte v kanceláři do večera, přijedete domů pozdě, ale už nemusíte hledat světla na noční vyjížďku nebo tenisky na běh pod lampami. Tedy dělat to, k čemu jsem poslední dobou těžko hledal sílu.
Jedna jízda, jedna hodina (skoro celou další jednu vezmou přípravy). Udělal jsem si několik poznámek. Byl to malý, ale účinný reset, co jsem potřeboval. Vivat bike a díky, Karle!
Jeden zážitek musím zmínit hned, souvisí s obsahem tohoto Vela. Jako by Karlova slova měla dojít naplnění s pořádným důrazem. V minulém vydání jsem popsal svůj subjektivní pohled na náročnost současných XC tratí a stížnosti některých jezdců a funkcionářů, nyní přinášíme rozsáhlý článek na stejné téma, najdete v něm názory řady zainteresovaných lidí. Potěšil mne. Doporučuji vám ho.
Potěšil mne komisař UCI Simon Burney, který říká, že tratě prověřující jezdce MTB komplexně jsou namístě, protože horské kolo není silniční cyklistika a technika jízdy k němu patří.
Potěšil mne Jiří Lutovský, trenér dlouhodobě pracující s mládeží. Když se poprvé setkal s těžkou tratí na olympiádě v Cannbeře, nestěžoval si, po návratu vzal pilu a šel do lesa připravit něco podobného, aby jeho svěřenci mohli trénovat a být propříště připraveni.
A potěšil mě – to už mimo článek – asi sedmnáctiletý klučina, kterého jsme při našem obědovém ježdění potkali na XC trati kousek za redakcí. Závodit začal před půl rokem, měl obyčejný hardtail, na kterém by leckterý „řešič" zřejmě nechtěl jet ani na vyjížďku, protože by si to „bez pořádného kola neužil". Na trati jsou dvě tři technicky (či ještě spíše
morálně) náročná místa. „Tu kládu jezdím, na ten prudký padák se chystám nejspíš o víkendu a pak někdy zkusím skočit ten dvoják, tam zatím ztrácím." Slyšíte? Žádná stížnost na přehnanou náročnost, a to je naprostý začátečník. Chce závodit, bere technickou zdatnost automaticky spolu s fyzičkou, neremcá, učí se. Nepřímo potvrzuje slova experta UCI: „Problémy mají spíše starší jezdci, kteří nemají takové dovednosti, mladí jsou připraveni. Když jsme jednu extra těžkou pasáž chtěli kdysi při MS pro juniorský závod zrušit, právě mladí byli proti. Umí to a baví je to." Život přináší změny, vše se vyvíjí. (Nyní ponechme stranou, zda vždy správně.) Pro každou generaci to znamená specifi cké „problémy", s nimiž se musí vypořádat. A vše v našich životech záleží na nás. Jestliže něco chceme dělat dobře, budeme se učit, přizpůsobíme se. Anebo to vzdáme. Žádné mezi neexistuje.
Rudolf Hronza