Úvod » Články k časopisu » NA VÝLETU S KAPELOU

NA VÝLETU S KAPELOU

Hotovo, dopsáno, dokontrolováno, jde se na kolo. Mám dvě a půl hodiny, časový limit je jasně vystaven koncem dětských kroužků, tedy nutností transportovat. Narychlo vyklikám do mapy v počítači okruh, co už dlouho chci zkusit, a nechám aplikaci vyplivnout délku, pro kontrolu, pro jistotu. Dělám to tak často, líp se pak zorientuju v tom, co asi zvládnu a co už asi ne. Někdy…
Oblékám modré kraťasy, modrý dres s červeným rukávem a červenou přilbu a cítím se toho odpoledne nečekaně vyladěn. Ještě netuším, že zdaleka ne tak jako kapela, jíž jsem před chvílí vložil do kapsy. Do kapsy kraťasů, která je na nohavici skoro u kolena (tahle zdánlivě zbytečně přesná lokalizace je pro následující příběh poměrně zásadní), vkládám čtyřku a pětku imbus (tady naopak rozměr nehraje roli, snad jen abyste věděli…). Multiklíč vozím vždy, ale dnes předpokládám dolaďování posedu u testovacího biku a s klasickým nářadím se pracuje lépe a rychleji.
Kdo někdy umístil dvojici imbusů u volných kraťasů do kapsy na stehně, která je skoro u kolena, toho nepřekvapím. Vyrazil jsem od domova šlapaje svižně, o čemž mne zpravoval pravidelný rytmus cinkání. Ciiink-cink, ciiink-cink, ciiink-cink, pumpuje nožní pumpa sílu do pedálů; delší ciiink patří pohybu nohy nahoru, kratší cink dolů. To jak na sebe klíče v kapse padají.
Dnes to nevnímám jako blbý rachot blbě umístěného nářadí v kapse blízko u kolena, je to doprovodný rytmus dobré nálady, jemuž jsem kapelníkem. Já a moje pravá noha. Na levé nemám kapsu. Kdybych měl, neměl bych doprovodný rytmus, protože bych klíče nejspíš rozdělil po jednom do jedné. Jestli mi rozumíte.
Nejede mi to! Najednou je mokro, kluzko, kolo se boří do bláta, pere se s ním a já si to zas na férovku rozdávám s bikem. Do toho dvakrát upravuji odpružení, jednou posed. Času začíná ubývat, a tak raději přišlápnu, abych to fakt stihl.
Cink-cink, cink-cink, cink-cink, zrychluje současně se mnou čtyřpětková kapela, čímž se délka zvuků vydávaných klíči vyrovnává.
Naopak moje tělo se se změnou vyrovnat nechce. Zapomněl jsem traťovku, čímž urychluji akt podlehnutí svému vlastnímu tempu. „Už seš starej a blbej," bavím se v mysli pravidelnou poznámkou mé ženy. Kdykoliv sebou na kole někde plácnu, zabloudím nebo mi dojde tak, že sotva přilezu domů, přivítá mne stejně. Doufám, že v nadsázce.
Ciiiink-ciiiiink, ciiiink-ciiiiink, ciiiink-ciiiiink, přechází má soukromá kapesní kapela v ploužák, aniž bych jí k tomu taktovkou dal pokyn. Prostě se jen tak pomalu sám ploužím terénem.
Proveden dostatkem hudebních žánrů se za chvíli dočkávám ještě jednoho zásadního objevu. Ci-cink, ci-cink, ci-cink. Takhle dnes ještě nehráli! Aby také ano, když doteď jsem šlapal v sedle. V posledním kopci ale kapituluji, sesedám a aspoň se snažím kolo tlačit tak rychle, jak to jen jde. Takže dost pomalu, čímž se slovo rychlost stává diskutabilním základem pro přídavné jméno rychlý. Ci-cink, ci-cink, ci-cink. Při každém kroku muzikanti posměvačně bouchají úplně jiným stylem.
Každopádně čas v tu dobu přechází do zběsilého speedmetalu, k němuž se v závěrečném sjezdu rozhoduji přimět i mou kapelu. Cicicicicink, cicicicicicicink, zní v reakci.
Závěr koncertu je disharmonický, to když ze sebe v chvatu trhám kraťasy, vytahuji muzikanty a mrskám jimi do poličky. Když jsem unavený a v chvatu, líbí se mi jiná hudba než v pohodě u kávy. Stihl jsem nakonec vše, co jsem stihnout měl, ačkoliv jsem mezi slušně a čistě oblečenými rodiči vypadal se zabláceným obličejem jako právě projetá louže. Ne jako někdo, kdo si přišel natěšeně vyzvednout své děti, ale jako někdo, kdo je přišel ukrást a odtáhnout do lesní chýše. A tam možná sežrat.
Přeji vám nejen na podzim pravidelné, svižné, rytmické a nepolevující cinkání v co nejdelších skladbách. Když už na něj dojde…
Rudolf Hronza