Úvod » Články k časopisu » O slonech, trailech a kufru

O slonech, trailech a kufru

V rámci setkávání s kolegy na novinářských kempech při představování a testování novinek probíhají hovory na různá témata: pracovní problémy, technika, ježdění, zkušenosti, ale také třeba počasí. To byla disciplína, v níž jsem letos měl excelovat příběhem o vyplavené zahradě a kolegově zatopeném domu. Jenže jihoafrický kolega mě nekompromisně přebil: „To u nás se občas přes zahradu proběhne slon. Nezničí jen ji, ale odnese i plot, občas dupne na auto…" Když přidal slova o vysoké kriminalitě v JAR, kvůli níž je neradno vyjíždět na kolo sám (přepadávání cyklistů s pistolí v ruce jsou častá), o tom, že zdánlivě mírumilovní a líní hroši zabijí více lidí, cyklisty nevyjímaje, než malaričtí moskyti, či o ne neobvyklém setkání se zvěří na vyjížďce, řekl jsem si, jak je na těch českých stezkách krásně a hlavně bezpečně.
A právě stezky, traily, jsou jedním z nejčastějších témat novinářských rozhovorů. Až donedávna jsem prezentoval Česko jako zemi skvělých a takřka neomezených možností. „Sice nemáme uměle budované traily, respektive máme jich velmi málo, ale zase máme víc než 40 000 kilometrů značených stezek, na které můžeme na kolech." Nejprve nechám zaznít okolo stolu obdivné „Uf!", až pak doplním bližší popis. No, pravda, jsou to značené cesty, občas asfalt, občas široké cesty, tu pravou bikovou zábavu si musí člověk najít a zasloužit. A je jí často na okruhu nemnoho. „Přijde mi to tak ale lepší," zakončoval jsem.
Už si to nemyslím. Další a další příležitosti, naposledy reportážní projíždění Rychlebských stezek a Singltreku pod Smrkem, mi vzaly vítr z plachet. Koncentrovaná nálož bikových zážitků je prostě víc, aspoň pro mne a mé pojetí ježdění. Pravda, člověk by na ni měl být připraven, ony přesuny po asfaltu či rovných cestách jsou mimo jiné příležitostí k odpočinku, na bikových trailech ale jsou síly ždímány na každém metru. „Mít tak tohle za domem!" shodli jsme se s kolegy a už jsme snovali plány. Ono přece jen času není nazbyt a představa tříhodinové cesty za podobnými lákadly někdy odradí, nemluvě o finanční náročnosti.
Zkusit mít vlastní traily za domem by ale přece mohl každý, vždyť na Pavlu Horníkovi, duši rychlebek, je to vidět a k ruce je nám s případnou taktickou pomocí ČeMBA. Když jsou pracovní, rodinné či jiné povinnosti proti, nebo jen chybí odvaha, stejně je tu šance – navštěvovat existující centra, podporovat jejich úspěch a věhlas, a tím si nepřímo říci o jejich rozšiřování i na další místa.
Samozřejmě se mě držela otázka, jak dlouho by pak člověka bavilo jezdit v podobném centru, když by v něm mohl být takřka denně. Ptal jsem se na to Pavla Horníka a několika lidí, jež jsme na trailech potkali. Pavel z podstaty svého konání těžko mohl odpovědět negativně, přidal ale rozumné vysvětlení: „Jasně, stezky zanedlouho znáš nazpaměť, když na nich jezdíš denně, jenže tím, jak se posunují tvé schopnosti, mění se vlastně s rychlostí a náklonem i sama stezka a tím zážitky z ní. Objevuješ ji stále." Je to holá pravda, vždyť to samé zažívám na známých stezkách v okolí bydliště.
Přeji vám zábavné, klidné a jakkoliv neztracené léto!
Rudolf Hronza

PS: Novinářské kempy ale mají i jiná specifika, třeba to, že se na nich hodně jezdí. A protože jsem do tohoto Vela měl na starosti rubriky Versus, vzal jsem si na jeden takový s sebou dotyčné produkty na poslední prověrku. Bohužel v tomto vydání nenajdete ani jediný Versus – testovací věci spolu s věcmi osobními a kufrem stále ještě bloudí nejspíš někde za oceánem. Doufám, že snad někdy dorazí.