Obsah tohoto vydání prošel den před uzávěrkou lehkým zemětřesením. Na slíbenou náplň dvanácti stran jsme čekali do poslední chvíle, ale nedočkali jsme se. Inu, to se stává. Jak?
Koncem minulého roku se mi naskytla šance uskutečnit jeden opravdu exkluzivní rozhovor. Když pak přišla přesně o Vánocích výzva k zaslání otázek, sedl jsem a psal, pak jsem je odeslal přes německého prostředníka do Anglie. A čekal. Leden, uzávěrka únorového Vela a nic. Rozpis jsem zavčasu změnil s příslibem, že rozhovor už už budu mít. Únor, uzávěrka tohoto vydání, napětí do poslední chvíle. A nic. Rychle tedy přišla ke slovu náhradní varianta a nová náplň tuctu stran. Ono se totiž k rozhovoru navíc váže jedno téma.
Stává se to. Ne vždy vše jde lehce a podle plánu, a to platí všude, nejen v časopisu. Pro rozhovory se známými osobnostmi je to typické. Jsou vytížené, v programu nabitém cestováním a závazky se hůře hledá místo, a tak čekáme, cestujeme, vysedáváme do noci u skypu (zaoceánské rozhovory s časovým posunem), přizpůsobujeme se termínům. Anebo využíváme mail, když je to jediná možná cesta, byť se tím připravíme o možnost rychlé reakce na odpověď. Rádi. Někdy mají tyhle hvězdy i své manýry, i to k tomu patří, i když to už se chápe hůře. Nevadí mi, když to jde těžce, hlavně když se jedná na rovinu. Gary Fisher nás třeba kdysi upozornil, že s rozhovorem souhlasí, ale může jen v určitý den a hodinu. V našem časovém pásmu to bylo něco lehce po půlnoci, u telefonu. Slovo dodržel.
Stane se ale, že sedíte na hotelu v domluvený čas, čekáte hodinu, čekáte dvě kvůli dohodnutým deseti minutám – a pak pípne SMS, že se dotyčný dnes necítí. To si pak pokládáte hodně otázek. Nejsme dotěrní paparazzi, slušně se předem objednáme, dohodneme, přijdeme připraveni a včas. Jenže když sláva zatemní mozek, je to těžké. Přitom by stačilo hned na začátku říci: „Ne, nebudu poskytovat rozhovor." Někdy to ale bývá složitější i proto, že z globálního pohledu jsme přece jen jakýsi malý časopis z malé České republiky.
Dva měsíce čekání na odpovědi však rozhodně není rekord. Ten si připsal (a s každým dnem jej zvětšuje) někdo jiný. Poprvé jsem dotyčného kontaktoval na jaře roku 2011 s prosbou o fotku a odpověď na dvě otázky. K mému překvapení reagoval obratem. Roztál jsem blahem, protože právě on mi byl v mém závodním mládí idolem na plakátu v mém pokoji. Obratem jsem jej požádal o velký rozhovor, obratem mi jej přislíbil, přes noc jsem sepsal otázky a poslal mu je. A od té doby čekám. Napsal jsem už několik mailů, poslední odpověď před půl rokem zněla: pracujeme na tom s manželkou. A pracují, a pracují. Až to jednou dotáhnou a my rozhovor zveřejníme, určitě se vám pochlubím v úvodníku dotyčného čísla! Tedy pokud to nebude kniha, když to trvá tak dlouho.
Jména těch dvou „lumpů", kteří nás nechávají čekat, nezmiňuji záměrně. Stále totiž čekám a věřím. Věřím, že odpovědi dorazí a my vám budeme moci předložit velmi zajímavé rozhovory. Jednou snad… určitě!
Ale v mezidobí přineseme jiné, neméně zajímavé. Ona zvučná jména světového formátu jsou třešínkou, smetánkou, lákadlem – ale to nic neubírá ze zajímavosti jiných rozhovorů. Mne v tomto čísle potěšily nad jiné názory a postřehy renomovaného mechanika Dana Boubína. Krátkodobé testy jsou jedna věc, při nich ale těžko odhalíte třeba poruchovost nebo krátkou životnost. Dlouhodobé zkušenosti přinášejí do pohledu na cyklistickou techniku úplně jiné světlo. Ostatně posuďte sami.
Rudolf Hronza