Úvod » Články k časopisu » CHCEME ODOLÁVAT?

CHCEME ODOLÁVAT?

Zatímco seriál věnovaný historii cyklistické techniky (uveden poprvé v prosincovém Velu) jsme plánovali, článek zaobírající se stejným tématem, jen z jiného úhlu pohledu, který najdete v tomto Velu, vznikl tak trochu spontánně. „Mám doma 14 let starý funkční supervéčko, nechcete s tím nějak naložit?" Jasně! Nakonec z toho vzešlo následující srovnání: čtyři kola, dvě současná, dvě starší, celkem 32 let věkového rozdílu. Narazili jsme na spoustu zajímavých věcí. Třeba na souměřitelnost některých parametrů věku navzdory. Jako by se urputný vývoj, jaký známe z posledních let, nepromítl všude. O 18 let starší hardtail je například schopen se svým stejně drahým aktuálním provedením držet krok v akceleraci či komfortu.
V tomto světle se samozřejmě může výměna kol v krátkém intervalu jevit jako holý nesmysl, pouhé komponentové obměny zajistí dlouhou životnost. Dokážeme – a chceme – ale odolávat novému? Já se třeba loni rozhodl vyměnit kolo po šesti letech. Proč vlastně?! Vždyť, slovy klasika, řazení řadilo, tlumič tlumil, brzdy brzdily a vidlice vidlicovala. A nemělo zas tolik najeto. V článku zmiňujeme zásadní mezigenerační změny v geometrii i u některých komponentů, zmiňujeme opotřebení i morální zastarání, ale ničím z toho můj šestiletý full netrpěl. Tak proč? Odpověď je snadná. Prostě jsem podlehl a udělal si radost.
Kdysi jsem na ježdění měl dost času, neřešil jsem, na čem jezdím. Řešil jsem zážitky, ne prostředky. S věkem se ale člověk mění vnitřními i vnějšími vlivy. Postupně se tak mimo jiné dostavil i nedostatek času. Transformoval můj vztah k cyklistice. O co méně se mi dostává času na jízdu, o to více si ji užívám – a zjistil jsem, že o to větší také mám chuť vylepšovat kolo, i drobnostmi. V rámci finančních možností. Nejsem v tom sám, to je jasné z mého okolí.
Vím, je to obyčejná náhražka. Ale taky radost z kola v jiném podání. Anebo – chcete-li – klidně slabost, kdy člověk nedokáže odolat nabídce, módě. Zprvu jsem se to snažil trochu skrývat, tlumit. Neměl bych se přece chovat tak materialisticky, chtít něco, co nevyužiju, měnit, co funguje. Ale proč by vlastně ne? Od jisté doby nesouhlasím s lidmi, co se jiných ptají (anebo o nich říkají jiným) „proč máš takovéhle kolo, když skoro nejezdíš". Já vím, proč ho mám. Není to z frajeřiny. Vášeň ke kolu může mít různé podoby – a z různých důvodů, jež málokdo kromě nás samých tuší. Za nějaký čas zase může vypadat jinak.
Rudolf Hronza