HOUBAŘENÍM K NOVÝM TRASÁM

28.2.2017

Jsem houbař. Vášnivý. Rád s rodinou hledám nová místa, znáte to, ta naše, kde zaručeně rostou, kam následně vždy vyrazíme na jistotu. Většinou zřejmě vybíráme špatná lesní zákoutí, protože zatímco „konkurence" se stále sklání a odchází hrdě z lesa s plnými koši, my jsme postupně košíky nahradili taškou – snadno se složí do kapsy a předstírá, že „Pche, houby, MY jsme v lese na procházce!" Když nenajdeme, už nemusíme čekat na tmu, abychom unikli potupě nosičů prázdného koše. A když náhodou máme den, najdeme a naplníme tašky, dmeme se jak pávi: „MY sem nejeli na houby – a hele!"
Houbaření rád obětuji vyjížďku na kole, ale ono mi to kupodivu vynahradí. Myslím, že to taky znáte. Jdete lesem a najednou narazíte na kamenitou pěšinu, skalku, svah, cokoliv, pro co na kole jezdíme rádi. Z pohledu houbaře se začnu chovat nepatřičně až nesvéprávně, když lezu po skále, jenže já vím, co hledám. „Tady by to šlo, sem někdy musím," mumlám si. V mých představách ruce drží gripy a koly krájím tu fantastickou nově objevenou parádu. A většinou se zanedlouho s kolem vrátím. Protože chodíme ven hodně a rádi, a nejen na houby, je kam se vracet. Většinou to nikdo neví, ale i když nenajdeme ani babku, já si z lesa odnáším hodně.
Podobně objeveno bylo i místo v Brdech, kde jsme fotili testy kol do tohoto Vela. Při sběru hub jsem, maskován před rodinou touhou najít co nejvíc, proběhal stezky vedoucí z jednoho centra – skalního výběžku – do všech stran. Tentokrát jsem možná měl v ruce i klacek, abych zkoušku stezky trochu připodobnil jízdě na kole. (Ještěže nejsem motorkář, to bych se asi při imitaci motoru prozradil a uprskal…)
Při focení a testování jsme některé stezky projeli a já zjistil to, co většinou zjistím vždy. Že mě čeká ještě hodně práce. Je to vlastně jeden hřeben, z něhož jdou dolů hned tři zajímavé pěšiny, jedna ostrá s kamennou plotnou, jedna náročná kamenitá a jedna hladká a svižná. Při další návštěvě to vše musím nějak pospojovat v celek, a pokud možno napojit na předchozí houbařsko-bikovou lokalitu vzdálenou vzdušnou čarou tak tři kilometry od této. Od ní už to je zase jen asi pět kiláčků na můj oblíbený okruh a z něj kousek domů. Jednou to bude excelentní vyjížďka, chce to ale čas.
Těším se na houby. A vy běžte také. Najdete toho ve smrčí jistě mnohem víc a na jaře jako když to najdete!
Příjemný podzim nejen v sedle!
Rudolf Hronza
PS: Nemohu se zbavit dojmu, že už jsem se o toto své hledání nových stezek ve Velu někdy podělil, ale nepovedlo se mi dohledat, že by se tak opravdu stalo. Pokud ano, omluvte mne, stárnutí neblaze ovlivňuje paměť a nové zážitky posouvají ty předchozí příliš hluboko.

Menu