Úvod » Články k časopisu » KTERAK BIKER SILNICI (ZNOVU)OBJEVIL

KTERAK BIKER SILNICI (ZNOVU)OBJEVIL

Je to pár let zpátky, co jsem stran jízdy po asfaltu registroval u kamarádů bikerů snad až pohoršení, názory, že terén nabízí víc, pohyb v něm je bezpečnější, zábavnější a další podobné argumenty, proč by na silniční kolo nikdy nesedli. Anebo se k němu nevrátili, to podle toho, kdo jak napoprvé přičichl k cyklistice. A nyní? Časy se mění, řada lidí kombinuje obě kola, řada to plánuje, se zaujetím se pouští do diskuzí o prostředku, od nějž ještě nedávno odvracela oči. V obecném měřítku se hovoří o renesanci silniční cyklistiky a hlavní podíl na tom přisuzuji právě bikerům, ne tomu, že tak houfně přibývá dalších příznivců jízdy na kole.
Otázka zní, proč biker vůbec pošilhává po silnici. Vedle například „efektivity" tohoto vztahu (závodníci ocení možnost lépe modifikova tintenzitu tréninku) je to především objevování nového, hledání dalších prožitků s kolem. Vzpomeňme, jaké to bylo, když se na začátku devadesátých let v Česku objevila horská kola. Byl to boom, silničáři mizeli v terénu, utíkali ze silnic. Za novými zážitky. Na „galuskáče" v garážích sedal prach. Pak přišly další generace cyklistů, kteří pod tsunami tlustých gum neměli možná ani šanci poznat jinou než horskou cyklistiku. Po letech jejího provozování se ale dostali do stejného bodu jako kdysi silničáři – k nabaženosti, stereotypu, chuti poznat nové rozměry jízdy na kole. A je jedno, zda se vrací, nebo poprvé seznamují.
Jeden z důsledků cesty z terénu na asfalt je, že se častěji než jindy setkáváme s anarchisty – jezdci na silničním kole oděnými ve volné kraťasy, přilbu se štítkem a dlouhoprsté rukavice, ale i v bikové boty. Silniční puritán siná zlostí, na nadšení noviců to ale pramálo změní. Pryč s konvencemi, jen kvůli nim přece není nutné utrácet peníze za další vybavení. Snad časem. Z něj zážitky neplynou, z jízdy ano, a to je důležité.

Neutíkají ale bikeři k silnici ještě z jiného důvodu?Horská kola se za ta léta hodně změnila. K pevnému rámu přibyl odpružený, tato škatulka se rozštěpila na různé zdvihy a různé systémy, vše pak zahustily tři různé průměry kol. Jeden se pak snadno zamotá, splete, utratí peníze nevhodně (třeba proto, že získal pocit, že bez 150 mm zdvihu se nedá jezdit, aby mu nakonec milimetry byly na obtíž), takže najednou podlehne v konfrontaci s jednoduchostí silničního kola. Objeví navíc lehkost, menší nároky na čas (do terénu je přece jen nutné se dostat, na silnici stoupnete hned u domu – a v týdnu má málokdo času nazbyt, takže namísto aby vůbec nevyjel a o víkendu se musel dlouze rozhýbávat, přijme silničku za skvělého pomocníka), čistý provoz, minimální opotřebení či destrukce komponentů. A pravda, narazí na větší rizika.
Tolik k jednomu z témat tohoto vydání. Kdybych vás ale měl pozvat na jeden jediný článek, doporučím vám nalistovat stránku 58 a poznat blíže mladou sympatickou paralympičku Terezu Diepoldovou. Jsou hodnoty, které snadno zastíní vše ostatní.