Úvod » Články k časopisu » Výzva je koření

Výzva je koření

Jedním z témat tohoto vydání jsou výzvy. Ty mohou mít mnoho podob a počátků. Můžeme přijmout výzvu někoho jiného (ať už je to kamarád, nebo třeba pořadatel akce více či méně obvyklé), z hecu absolvovat něco, co by nás běžně nenapadlo. Můžeme ale také vyzvat sami sebe – ke zhubnutí, zvýšení fyzičky, odvyknutí špatnému či přivyknutí dobrému, k výkonu, který se nám dosud zdál nad naše síly. Pokud nejde o něco, co ohrožuje naše zdraví, je výzva veskrze pozitivním momentem. Přináší motivaci, jež nás energizuje, nasměruje k dosažení cíle, přináší vzrušení, zábavu, vytržení z běžného běhu života.

Výzvy, jimž se věnují dva články v tomto Velu, jsou osobního charakteru. Dokázat něco sám sobě, posunout své hranice, nebo prostě jen neobvykle naplnit dovolenou. Šíleně zní cesta z Vídně na vrchol Großglokneru – 477 km, z toho většina na silničním kole absolvovaná přes noc, následně několik kilometrů na biku a závěr pěšky, či spíše horolezecky, na laně na samotný vrchol. Druhá je o poznání méně bolestná. Týden dovolené, touha prožít ji intenzivně na kole
a ve výsledku stejný počet bikeparků, jako má týden dnů.
Nezvolil jsem zrovna dobré příklady výzev, spíš extrémy. Jde o akce, o nichž si člověk se zájmem přečte, ale většina z nás je zřejmě nebude chtít následovat. Jde ale spíš o podstatu sdělení. Výzva. Ve svém okolí dokáže člověk ocenit její moc. Umí zbavit jisté pachuti stereotypu „do práce, z práce, na kolo, ty samé trasy, ty samé závody, tréninky, sem tam změna", umí zbavit prostého bloumání životem, dát mu jiskru. Nabízí hodně, hodně ale taky žádá. Říct si či
přijmout je snadné, naplnění bývá obtížnější. Stačí ale třeba učinit veřejný slib, aby s neúspěchem byla spojena ostuda a posměch. Zabere to.

Já se podobným výzvám dlouho bránil. Nemám to zapotřebí, říkal jsem si. A trochu bloumal – mimo jiné výmluvami, které zajišťovaly pohodlí, jemuž jsem přivykl a jemuž se následně těžko odvyká. Nedávno jsem si řekl dost. Něco mi chybí, něco by to chtělo. Ve stejném čase mě kamarád vyzval k poměření na triatlonu. Pamatuji si svůj první, který jsem nedokončil, protože mne doslova pokousal soupeř. Tehdy první přezouval z kola na běh, já jel druhý, on si zkrátil zatáčku, kterou já jsem po správné straně vjížděl do depa – a protože jsem jel bez přilby (tehdy se to ještě smělo), zahryzl se mi docela intenzivně do lebky. Nedokončil jsem já ani on, já si odnesl místo diplomu stehy, on možná nové zuby. A vlastně mě tahle disciplína nikdy nijak zvlášť neoslovila. Přesto jsem nyní přijal. Nemůžu říct, že účinky jsou okamžité, startuje se totiž téměř za rok, takže si plánuji pohodlné prožití zimy, ale tam někde v dáli vidím cíl a vím, že budu muset. Beru to tak, že se dobrovolně nechávám nutit, protože jinak se do něčeho nutit nenechávám dvakrát rád. Chci vyhrát. Pro sebe. Jen proto, abych si dokázal, že dokážu prolomit věkem nastavené hranice pohodlnosti.

Samozřejmě se mé předchozí řádky motají jen kolem kola, to z pozice časopisu, a je jasné, že výzva z této oblasti může být v ohledu na běžný život nedůležitá (v běžném životě si ale na nedostatek výzev nemohu stěžovat). Stejně tak ale může životu prospět. Jsem rád, že vám náš časopis může přinášet v každém vydání spoustu impulzů k tomu „nechat se vyzvat". Zajímavé trasy, závody, dobrodružné akce, škola jízdy s méně i více náročnými prvky, trénink a další. Budeme tak činit dále a přát si, abyste podléhali.
Rudolf Hronza