Úvod » Články k časopisu » Dane, kecáš!

Dane, kecáš!

Končící pracovní týden v předprázdninovém období neznamená pro vyznavače cyklistiky vidinu dvoudenního lenošení na lehátku u bazénu, ale často naopak realitu víkendového klání na tratích maratonů. I já jsem vyrazil, tentokrát na jihozápad, na pořadu byl můj oblíbený Author Král Šumavy. Fenomén. 

Podvědomě sahám do šuplíku s cédéčky a bez podívání vkládám jedno z nich do přehrávače. Z reproduktorů se line muzika a já si se zpěvákem pobrukuji text, v němž se hovoří o mýtině, kde leží víly, které zanedlouho chcípnou. Jak už to tak bývá, písnička mi uvízla v hlavě. 

Sobotní ráno, startovní výstřel a tisícihlavý dav se dává do pohybu. První desítky kilometrů se odehrávají v neustálém přelévání barevného roje. Ocitám se stejně jako ostatní ve vlastním mikrosvětě, zúženém na prostor před sebou, hledám skrytá nebezpečí cesty a zároveň se snažím předvídat pohyby jezdců v těsné blízkosti, abych se vyhnul případné kolizi. Je to stav podobný transu. Tělo se dostalo do režimu, pro který většina z nás nemá pojmenování, ale podvědomě jej vyhledáváme, droga zvaná sport. 

Najednou jsem ji spatřil, ve světle pronikajících paprsků slunce skrze stromy se blížila průsvitná postava. Snažím se ji zaostřit přes oči plné potu. Je to ona. Víla z mýtiny. Přichází ke mně volnou chůzí. Čekám, kdy se v závanu větru rozplyne. Náhle se ocitám těsně vedle ní a i její hlas se najednou zdá zřetelný. Nabízí mi kelímek s vodou, kousek banánu a povzbuzuje mne k další jízdě. Já bez odmlouvání přijímám a děkuji. Až pak se rozplyne. Náhle. 

Toto setkání mi utkvělo v paměti jako silný zážitek z letošního Krále, navíc vyvolalo smíšené pocity při konfrontaci s jinými situacemi, kdy jezdci bojující o tisící pozici spílali těmto vílám na občerstvovačkách, hnali je nelichotivými slovy ke spěchu a sotva kdy poděkovali. Tyhle víly (a také „vílouni“) jsou tu ale přece kvůli nám, patří jim díky a pohlazení, ne hněv, který je jen a jen důkazem naší hlouposti. Až se příště nezjeví, vím, kdo za to může. 

Cestou zpátky si znovu pouštím přehrávač a ve chvíli, kdy se z něj ozve onen song, neubráním se reakci: „Dane, kecáš, víly nechcíply, já jednu viděl!“