Úvod » Články k časopisu » Dnes naposledy

Dnes naposledy

Nedávno jsem v rádiu vyslechl zajímavou debatu s meteorologem na téma sněhová kalamita Daisy. Nejenže už vím, proč zrovna Daisy (nápad mladých meteorologů tuším z Mnichova, jak sehnat peníze na výzkum – nabídnout komukoliv za úplatu pojmenování některé z „pohrom"). Slova o tom, jak jsme si v poslední době zvykli vše možné označovat za kalamitu, přitom třeba podobná sněhová nadílka je pro zimu typická, v minulosti byla mnohem bohatší a nikoho tak neděsila, mi hovořila z duše. Prostě je zima, tak sněží. Problém není v přírodě, ale v tom, že jezdíme mnohem více auty než dříve. Ono ale takové slovní spojení kalamita Daisy zní lépe i pro média a ta jím samozřejmě nešetří. Je to stejné jako třeba s prasečí chřipkou – najednou je tu prodejný objekt, a byť vše okolo něj je sebenesmyslnější, připomínající velmi dobrý marketingový tah farmaceutických fi rem, dokáže lidi vystrašit, tedy i zaujmout.

Jestliže prasečí chřipka mne nechává naprosto klidným, jen mne znovu a znovu štve bulvárním přístupem médií (bohužel i těch seriózních), Daisy mě vyplašila, ale úplně jinak. V listopadu, kdy panovaly skvělé podzimní podmínky na ježdění, jsem měl zdravotní problémy, lékař řekl stop na delší dobu a já odvolal naplánované vyjížďky. Přijdu o úchvatný podzim v sedle! Když se pak vše uvnitř mne srovnalo, předpověď byla skvělá – přimrznuto, lehký sněhový poprašek, tedy ideální podmínky pro jízdu. Maloval jsem si pěkné časy, ale do toho Daisy! Ta potvora zničí vše, na co jsem se těšil. Nedám se. Vzhledem k nachlazení vyrážím na lehkou kontrolní půlhodinovou večerní vyjížďku. Mínus pět, polyká se hůř, ale jedu. Druhý den se budím ve stejném stavu jako včera, což přijímám jako pozitivní znamení. Ordinuji dvě hodiny, obvolávám kamarády. Zbývají dva dny. Ze dvou hodin jsou tři, jedeme ve třech a já si nepopsatelně užívám. Sníh křupe pod koly přesně v tom množství, v němž se nám to líbí, nezpomaluje, dokresluje skvělý čas. Neskrývá nebezpečné, nebrání adhezi v zatáčkách. Parta svádí, pocukrované sjezdy stejně tak, kdo by myslel na nějaký zdravotní handicap. Doma silný vývar ze zázvoru, prohřát se. Nádhera.

Když jedu následující večer před okamžikem zlomu autem domů, spouští se mi rýma a vidím nebývale cyklistů se světly vyrážet do krajiny. Poletují první sněhové hvězdičky, zítra přijde Daisy a bude nám cyklistům brát přesně tolik, kolik rozdá vloček. Rozumím těm nočním zoufalcům víc, než bych rozuměl jindy. Poslední šance. Jedou vstříc na několik dlouhých dnů poslední vyjížďce, nehledě na tmu. Vzhledem ke zdravotním problémům jsem si slíbil, že příště na sebe budu opatrnější. Ale opravdu? Vždyť sněhu je tolik, že se dá jezdit na běžkách za domem. Jenže brzy začne tát a bude tu zase ono „nadlouho naposledy". A pak přijde opět jiný impuls – poslední pěkný den před dešti, poslední letní den před podzimem, poslední volný den… Impuls, kvůli němuž stojí za to změnit dlouho naplánovaný program, vyrazit do tmy nebo třeba přehlédnout rýmu.