Štybar letos válí, český divák a fanoušek září, a když to navíc může vidět na vlastní oči, jásá. Těsně po uzávěrce minulého čísla jsme mohli vidět Zdeňkovu one-man-show při SP v Plzni, jeho rekordní sedmé vítězství v řadě, aby hned necelý týden na to měl přijít další zážitek, čtvrteční závod v Táboře, městě velkých cyklokrosových akcí.
Jenže jak tak běžel TV přenos, byl jsem jako natěšený divák rád, že jsem do Tábora nevyrazil. Vpředu hned od počátku Šimůnek s Němcem Pfi ngstenem, jejich náskok postupně narostl až na půl minuty, dvojice uprchlíků příkladně spolupracovala. Proč ne, nikdo nemá patent na vítězství, nelze čekat, že to vždy bude jen Albert-Štybar-Pauwels-Nijs, kdo se popere o zlato. Jenže – asi desetičlenná skupina pronásledovatelů „taktizovala”, nikdo nechtěl pořádně tahat, patrné to bylo zejména na asfaltu. Přesto se náskok uprchlíků od určité chvíle nezvyšoval. Když se pak blížil konec závodu, zvedl se Štybar a díky jeho aktivitě se rozdíl během jednoho kola ztenčil na pouhých deset vteřin. Téměř dvacet vteřin za jedno kolo! Jezdci druhého sledu odpadli a pořadí tak začalo trochu více odpovídat výkonnosti a schopnostem. Jenže to už byl konec. Bylo zřejmé, co se zde odehrávalo pod nálepkou „velkého” závodu.
Jel se memoriál Radomíra Šimůnka staršího. Radek mladší byl motivován, ujel od začátku, chytil se jej pouze Němec, ostatní jej nechali jet. Zdeněk jej svou zadrženou jízdou nechal zvítězit, stejně tak Albert. Z akce se stal exhibiční závod s jediným cílem – umožnit Radkovi vyhrát.
Jako divák jsem byl zklamán (jet do Tábora, obětovat den, byl bych více), místo souboje a dalšího skalpu pro fenomén jménem Štybar jsem sledoval divadelní hru bez náboje, s příliš okatou zápletkou. Vzpomněl jsem si na exhibice, jichž jsem se jako závodník také účastnil. Startovné a za něj podpis smlouvy, že do předposledního kola si mohu na trati dělat, co chci, ale v posledním musím zpomalit, spadnout, mít defekt, prostě cokoliv, aby vyhrál ten, kdo vyhrát měl. Byznys a nic víc. Třeba pražská metropole podobný závod zná velmi dobře. Pravda, tady to zřejmě bylo jiné, nepsaná a možná ani nevyřčená dohoda mezi nejlepšími jezdci.
Jako člověk to naopak naprosto chápu. Jsou exhibice a „exhibice”. Na jedněch jde jen o peníze, nepřináší ani bůhvíjaký sportovní výkon, na druhých o něco víc, třeba o uctění památky. V Táboře vše bylo velmi emotivní, což bylo vidět zejména na Radkovi. A ostatně on předvedl výkon hodný krve Šimůnkových. Bylo vidět, že Němce, s nímž zřejmě nikdo nepočítal, že by měl také ujet, si zkouší, a jakmile našel slabiny, nikam nechvátal s rozhodujícím atakem. I v záběrech kamer bylo patrné, jak Pfi ngsten ztrácí v posledních technických zatáčkách před cílem, a právě tady Radek v posledním okruhu rozhodl. Byl to živý koncert jezdecké taktiky (snad také ne playback). V cíli pak Radek se zaslzenýma očima skromně řekl, že vidět ho táta, roztrhne ho na půl za to, že nastoupil a ujel hned na začátku. Jako by omlouval svou vůli pro tátu zvítězit, vzdát mu hold tím nejlepším možným způsobem, jste-li špičkový závodník stejně jako váš otec.
Přimlouvám se tedy pouze za jediné. V podobných situacích by možná bylo lepší nabídnout divákovi plnohodnotný závod hvězd a uctění památky pojmout třeba jako společnou vyjížďku s hvězdami se závěrečným posezením, promítáním, povídáním. Asi ale sobecky jen proto, že si po jisté stagnaci výkonnosti Čechů v uplynulých letech chci užívat nadvlády našeho cyklokrosaře nad zbytkem světa, a to při každé příležitosti – dvojnásob tehdy, jede-li se doma.
Více úvodníků autora najdete na www.ivelo.cz/