ČESKO HLÁSÍ NEDOSTATEK SPARINGPARTNERŮ

28.2.2017

Pokud byste se mě zeptali, jaký byl letošní veletrh Bike Brno, po pravdě odpovím, že vlastně pořádně nevím. A to jsem tam strávil tři dny. Techniku jsem vyměnil za slova. Na stánku Vela se zastavilo mnoho z vás, kteří jste v Brně také byli. Kola tedy pro mne šla stranou fyzicky, zůstalo však zajímavé povídání o věcech kolem nich, tedy i o časopisu. Děkuji za vaši návštěvu a čas. Z rozhovorů mi z řady témat v paměti utkvěly i povzdechy nad tím, jak se až tragicky nedostává sparingpartnerů pro vyjížďky. 

Když jsem přidal zkušenosti známých a své, bylo zřejmé, že parťáci na kole nechybí všem obecně, ale je to generační záležitost. Stěžují si mladí a na druhé straně naopak zkušení jezdci, co už pamatují hodně kilometrů, potažmo sezon. Má generace, pro upřesnění je mi 36 let, spolujezdce nepostrádá, ale – soudě aspoň podle slov jednoho mého kamaráda – je tou, co je nejčastěji postrádána. „S tebou nic není,“ opakuje často. Rozuměj – ty nejezdíš každý den a někdy ani víkend. 

Je to úsměvné pošťuchování se zřejmým základem. V průběhu života se mění nejen hodnoty, ale také povinnosti a s nimi priority. Volný čas mládí střídá rodina s jejími potřebami, člověk už nemůže hledět jen na sebe, je tu nástup do zaměstnání, začátky podnikání – a začátky jsou vždy obtížné. Pravda, někdo také prostě jen zleniví. 

To vše pak ovlivní vztahy ve skupinkách známých, a pokud jsou tyto věkově pestré a malé, je logické, že najednou někde parťák prostě chybí. Za sebe můžu říci, že jezdí, na kolo nezanevřel, jen je hledání prostoru obtížnější, a tak často vyráží sám – a na nedostatek spolujezdců nežehrá, protože je rád, že vůbec vyjel, natož aby stihl organizovat skupinový rej. Pokud cyklistické vztahy fungují mezi sparingpartnery různého věku, lze čekat, že se tito budou potkávat tu více, tu méně. Tak to prostě je a škoda těch, co to nepochopí a rezignují na vztah budovaný dlouhá léta, tisíci kilometry. Nemá to každý tak zařízené jako třeba náš grafi k Mirek – s kamarády, pravda podobného věku, trávil tolik času, že jim snad i biologické hodiny zatikaly ve stejnou dobu, stejně „otěhotněli“, ve stejný čas tedy budou vyrážet s vozíky a zase řešit stejné problémy, u nichž se pouze změnil hlavní objekt. 

Okamžik zlomu zpět pak je také zajímavý. Když nemáte čas tolik jezdit, nemáte ani čas a potřebu sledovat dění v cyklistice, číst časopisy, být informováni. Navíc ani nepotřebujete bůhvíjakou výbavu, dlouho vystačíte s tou původní. Když pak opět můžete zahořet pro cyklistiku naplno, lehko se stanete Alenkou v říši divů. I takové kamarády mám. Ne že by přímo vozili bavlněné dresy z osmdesátých let, ale nápisy Banesto na dresu, dotazy, kde sehnat sedmikolo (v lepším případě je aspoň řeč o kazetě), kliky na čtyřhran a zda se ten karbon opravdu kroutí a rozlepuje na slunci a fully berou energii, svědčí o tom, že se znovu vrátili do školy. Že s kolem začínají znovu, aniž by kdy přestali. Trochu jim závidím, vrací si znovu všechno to objevování, poznávání, opojení, překvapení z možností, co už jednou prožili. 

Jsem rád, že mám kamarády, co chápou běh života a vše, co s ním souvisí. Špičkují, ale neprudí, nesoudí, neodcházejí. A těším se na společný poklidný „důchod“ s nimi. V sedle! 

Menu