NA VÝCHOD, NEBO NA ZÁPAD?

28.2.2017

Na východ, nebo na západ? Kam na start silničního hobby maratonu? Letos jsem byl už podruhé za sebou na Tatry Tour. Táhlo mě to do Vysokých Tater, mají pro mě neopakovatelné kouzlo, evokují vzpomínky z dětství a také s výčitkou připomínají, že jsem na Slovensko po revoluci trochu pozapomněl. Opět bylo fantastické počasí a já dokonce ve Starém Smokovci poznal zotavovnu, v níž jsem byl na dovolené s rodiči, když mi bylo pět. Tatry Tour mají zvláštního ducha a přitažlivost, panorama hor působí majestátně a dlouhá trať maratonu horský masiv celý objíždí, není kde si to zkrátit, nemá cenu vzdávat. Dvoutisícové štíty máte pořád po pravé ruce. Je to prostě – krásné! Výborně je na závod připraven také sám Poprad, cílová rovinka na pěší zóně je obehnána bariérami a reklamami, vyhlášení na pódiu uprostřed města má atmosféru a pro nezasvěcené má zvuk i samozvaný statut „otevřeného mistrovství střední Evropy" a rozdávání dresů s příčnými pruhy přes prsa vítězům. Tatry Tour mají, zdá se, našlápnuto k pěkné a velké akci. Tedy, mohly by mít!

Letos hodně účastníků odjíždělo s tím, že se sem už nehodlají vrátit. Závod uvízl kdesi na pomezí hobby maratonu a závodu pro registrované, do kolony jsou volně vpuštěna auta, ale nikdo je neřídí, nikdo neorganizuje a nikdo tedy také nemůže řidiče penalizovat či je vykázat. Se stejnou situací už se musel vypořádat například Král Šumavy. Když řidiči vysloveně ohrožují jezdce v balíku, pohybují se v něm nebezpečně a nezkušeně, je na opatření pozdě. Důvěru nevzbuzuje ani opatření ohledně slavnostního startu, které sám hlavní pořadatel během rána změnil, aniž by to jezdcům oznámil. A takových minel bylo víc. Místní nadávali na Čehůny, ti zase na Slováky. Na koho nadávali Poláci, nevím, vím ale, že ti jsou zase vyhlášeni dotahováním jezdců za auty do skupin. Bylo toho příliš na jeden závod a nepochybně přespříliš na jediného pořadatele. Měl by se jednoduše rozhodnout, jakou akci z Tatry Tour chce mít a takovou ji udělat. Přes vše řečené je ale třeba dodat, že jak vítězové, kteří podali v tropickém vedru heroické výkony, tak jezdci, kteří dojeli o dlouhé hodiny později ve skupinkách svých přátel s úsměvy na tvářích, byli zcela spokojeni. A to jsou právě ty protipóly – nadšení, spokojenost, překrásné přírodní kulisy a nádherná trať, a proti tomu nedostatky ohrožující bezpečí účastníků.

Když k tomu člověk přidá desetihodinovou cestu z centra Čech (samu o sobě strašlivou díky překážkové dráze jménem D1) korunovanou tříhodinovým plížením se mezi Žilinou a Ružomberokem, těžko hledá důvod, proč se do Popradu, byť by se tu opět konalo otevřené mistrovství čehokoliv, měl ještě někdy vrátit. Zhruba ve stejný víkend se přesně opačným směrem, jen o padesát kilometrů dál a o tři hodiny cesty blíže koná švýcarský Engadin Radmarathon, jeden z nejkrásnějších a nejtěžších silničních maratonů v Evropě. Startovné je dvojnásobné, úroveň technického zabezpečení, kvality občerstvení na bufetech a záruk bezpečí jezdců a regulérnosti sportovního klání je nesrovnatelná. Rozhodování je těžké, na východ nás táhne srdce, na západ rozum. A tak je to se vším.

Menu