Úvod » Články k časopisu » Rozhovor s Tomášem Havlem – vítězem soutěže Staň se redaktorem

Rozhovor s Tomášem Havlem – vítězem soutěže Staň se redaktorem

Vždycky jsem snil, že napíšu román

Nová výzva někdy zvedne stavidla, vypustí džina z láhve, nakopne, prostě změní pohled na svět nebo na svoje místo v něm. Akce ‚Staň se redaktorem' přišla v případě vítěze MUDr. Tomáše Havla (ročník 1967, do soutěže zaslal i další příspěvek Okolo Hradce - jedině na kole) o něco později a jen připojila drobný přítok do již rozběhnutého proudu životní změny. Ale nepředbíhejme, naše povídání se k důležitým otázkám dostalo až po prvních signálních otázkách.

Můžete sám sebe představit jako cyklistu?
„Tím se cítím být odmalička, vždy jsem po kole toužil a první dostal asi v páté třídě. Když jsem se poprvé rozjel, byl to úžasný zážitek, člověk se odpoutá od země. Vzorem mi byl Závod míru, ten jsem vydržel hodiny sledovat v televizi. Na esce s tříkolečkem jsem se stal členem cyklistického oddílu Dynamo Plácky, což bylo předměstí Hradce Králové, pak členem RH Hradec Králové. Prožil jsem to, co asi všichni, první závod, pád a obvazy od hlavy k patě. Hradec Králové je cyklistické město, tam jezdí skoro každý, kolo mě tedy nutně provázelo neustále. Po revoluci přišla horská kola, po vojně v roce 1992 jsem si koupil první MTB a s budoucí manželkou toho hodně najezdil. Máme tři děti, nejmladšího syna to v pěti letech táhne ke skákání na kole, prostřední dcera má jiné záliby a s nejstarším synem v jeho patnácti letech jezdíme orientační závody, ale nikoliv MTBO, ale tzv. skóre laufy, kdy je možno v časovém limitu zvolit vlastní trasu s různě bodovanými průjezdními místy, v časovém limitu. Maratony mě nelákají, odrazuje mne na nich masovost."

Používáte dnes kolo pouze jako sportovní prostředek?
„Bohužel ano, i když bydlím ve Zbuzanech a ordinaci mám v Praze-Stodůlkách. Může se to ale změnit, situace ve zdravotnictví je nepřehledná, snad mám i chuť trochu změnit životní styl, a tak se chci v budoucnu postupně více věnovat překladatelství. Umím francouzsky, během několika týdnů mě čekají překladatelské státnice."

Soutěžní příspěvek jste vytáhl ze šuplíku, nebo jste jej nosil v hlavě, kde jen čekal na vnější impuls – třeba na soutěž se zajímavou cenou?
„Více než kolo jako případná výhra mě zaujala možnost externí spolupráce. K psaní jsem se díky soutěži vlastně vrátil po mnoha letech, na gymnáziu jsem vydával školní časopis. Dávnou zálibu ve mně pomohly vyvolat i překladatelské kurzy, kde se neučí cizí jazyk, nýbrž stylistika, schopnost pracovat s textem. V létě jezdím na kole, ale v zimě hodně čtu. Napadla mě myšlenka na vlastní webové stránky zaměřené na Hradec Králové. Baví mě chodit do hospod, kde se odehrály situace z knih, podívat se na místa, která se objevují v literatuře, zjistit, jestli to tam skutečně vypadá tak, jak píše autor. Viktor Fischl napsal knihu o panu Kulhánkovi, dědovi současného hradeckého obchodníka s koly, který navštěvoval známou hospodu Na růžku. O ní jsem napsal článek, který jsem pro soutěž přepracoval s akcentem na cyklistiku."

Většina autorů v soutěži psala zážitky ze závodu, z cesty, humornou formou popisovala pád z kola, chyběl trochu nadhled. Kde se vzal nápad na vítězný příspěvek? Situací, které popisujete, je mnoho, jsou z různých míst, v různém čase.
„Byl v tom trochu odhad. S ohledem na soutěž jsem volil námět, snažil jsem se nabídnout něco odlišného od toho, o čem jsem se domníval, že budou psát ostatní. Při psaní jsem si promítal zkušenosti z projetých míst, vzpomínal na vjemy, vyhledával v paměti místa a situace."

Zkoušel jste se kromě školního časopisu slovesně vyjádřit, publikovat?
„Jako puberťák jsem posílal příspěvky do různých literárních soutěží, byly to povídky i básně. Asi bych to dnes nečetl s radostí, schopnost přesněji formulovat myšlenky u mě přišla s věkem. Vždy jsem snil, že napíšu román, dokonce jsem to zkusil a ověřil si, že je to opravdu těžký úkol – děj, zápletka, vývoj postav, navíc to napsat tak, aby se čtenář nenudil, trochu i zábavně… Je toho dost. Pak se dostaví obdiv těm, kteří to dokáží dobře."

Máte pocit, že někdy byste si chtěl zaznamenat myšlenku, zážitek, který se nebude nikdy opakovat?
„Na tohle jsem líný, poznamenat si dojmy. Je to asi škoda, nezapsaná myšlenka zmizí do nenávratna. Vedl jsem si deník kolem maturity, po letech je to hodně zajímavé čtení. Říkám si, takové hlouposti jsem snad ani nemohl napsat já, ale občas tam něco probleskne."

Při překládání se dostanete na rozdíl od jiných profesí k řádově většímu množství psaného slova, a to ve všech podobách. Nevzbudí to ve vás touhu více psát?
„Víc než volná tvorba by mě zajímala spolupráce s redakcí, orientace v tom, co všechno je třeba, aby se nápad a text ve wordu dostal ke čtenářům. S medicínou jsem se asi trochu minul v povolání."

Jaké autory čtete?
„Mám rád literaturu současnou i klasickou. Byla léta, kdy jsem nečetl, teď jsou to jména jako Hugo, Světlá, ze současných Hakl, Kahuda. Nejoblíbenějším autorem je Hrabal a ruská literatura – Čechov, Bulgakov. Hodně čtu kvůli praxi francouzsky, v oblibě mám věci od Kundery, které tu nevyšly, i současné francouzské spisovatele."

S výhrou jste spokojen?
„Absolutně. Za 20 let jsem si koupil jen dvě kola, jsem konzervativec. První bylo na rámu Colnago, měl jsem ho ještě před třemi lety, ale bylo už těžké a komponenty Suntour pomalu dosloužily, pak následoval Apache Black Hawk s kotoučovkami. Na Giantu se jinak sedí, mnohem pohodlněji. První jízda vedla na brdské hřebeny, dojmy byly úžasné, kolo jsem půjčil klukovi i manželce. Všichni jako další kolo chtějí už jen odpružené…"

Děkuji za rozhovor.

Lubomír Severin
Foto: Štěpán Hájíček a autor