Na konci roku se řada lidí tak nějak vynuceně datem zastaví, ohlédne, má potřebu rekapitulace další uzavřené životní kapitoly a z ní plynoucích předsevzetí. Je to jedno velké klišé – proč zrovna konec roku, zeptáte se třeba. A oprávněně. Stejně se tomu člověk někdy neubrání. Sice ještě není úplný konec roku, vlastně není konec ničeho, když si vykoupaný a příjemně unavený podzimní vyjížďkou s kamarády vařím kafe a usedám do křesla proti krbovým kamnům. Nálada chvíle i uvolnění mohou za to, že si spontánně začnu v hlavě přehrávat příjemné chvilky právě uplynulého období spojené s kolem. Co mi vlastně přineslo?
Na začátku léta jsme byli s dětmi na první rodinné dovolené s kamarády na kolech, v nádherném kraji Toulovcových maštalí. Takhle už jsem si na biku dlouho neužil, zírám překvapeně – potěšení ze samostatných krůčků dcerky, vždyť nedávno předtím poprvé vyjela sama, z tříletého Péti, který 40kilometrové výlety spokojeně proseděl v sedačce.
V téhle sezoně jsem najezdil víc kilometrů než v předchozích, i to je skvělé. Příroda sama mi je rozdělila mezi silničku a bike. Připadal jsem si, že poslouchám její přání: jaro se neslo ve znamení fantastického bikingu, aby pak stezky a cestičky zarostly více než jindy a já raději na delší čas oprášil silniční kolo. Ještě že tak, aspoň jsem byl připraven: v Itálii proběhlo na začátku léta slavnostní představení nového Campagnola spojené s možností premiérového testu. S vybranými novináři a třeba i takovým Miguelem Indurainem, jedním z idolů mého sportovního mládí, jsme se pohybovali po slavných italských kopcích.
V červenci jsme s kolegou Kamilem Hofmanem opět reportážně vyrazili na Tour de France. Letos poprvé jsme se nechali vést navigací a poprvé jsme měli dopředu zamluvené ubytování. Nejen noci strávené v posteli a ne v autě (dříve i tři z pěti noclehů – ono sehnat v okolí cílového etapového města bydlení byla pošetilá představa, které jsme věřili celých pět let předtím, než jsme konečně dospěli…), ale i výkony Romana Kreuzigera byly tím, co tenhle ročník vrylo důkladně do paměti. Jen to mé kolo jsme přivezli domů tak, jak jsme jej odvezli – složené v kufru, nepoužité. Snad příště.
Na sklonku léta jsme s kamarády vytvořili skupinku a začali pravidelně vyrážet na víkendové bikové jízdy – konečně se to povedlo! S Richardem jsem se seznámil díky klubu Velouni, když jsem po změně bydliště zjistil, že jako jeden z členů bydlí nedaleko a oslovil jej. Přidal se jeho bratr Jirka, jeho kamarád, naposledy i Luboš, chlapík, s nímž jsme čekajíce na pivo na Velo campu v Humpolci ve frontě zapředli řeč a zjistili, že bydlíme pět kilometrů od sebe a oba nemáme pořádně s kým jezdit. Teď vždycky někdo z nás pozve ostatní do svého teritoria a protáhne nás. Nádhera. Proč jen jsme nezačali dřív, to je mi otázkou.
A pak tu je už klasika: orientační MTB závod dvojic na jihu Čech pořádaný kamarádem vždy na přelomu listopadu a prosince. Už jsme těch 70 km jeli na sněhu, v dešti při nule stupňů, v mrazu – letos to ale vyšlo nad jiné ročníky, dva stupně v plusu a jasno. Stejně výborná byla i následující zábava s živou muzikou.
Povedené období, říkám si. Těžko odhadnout, kdy si zase sám se sebou takhle spokojeně posedím – za měsíc, rok, tři? Na konci roku? Neřeším, jen doufám, že to opět bude příjemné. Chtěl bych vám za celou redakci popřát, aby i vaše ohlédnutí, přijde-li na vás jeho potřeba, bylo minimálně stejně spokojené jako to mé. Pokud v něm bude figurovat i náš časopis, budeme rádi. Užijte si sezonu 2009 spokojeně a ve zdraví.