Doposud jsme v jejím rámci byli zvyklí přesouvat se na jednotlivé podniky spíše do jejích příhraničních oblastí. Prstenec hor, který naší domovinu obvíjí, totiž slibuje nejen krásné výhledy a panoramata, ale i důkladnost v prověřování fyzických sil závodníků. O tom, že ani klidná středočeská krajina nebude nějakou procházkou pro bikery, svědčí již údaje o trati – na 85 kilometrech musejí závodníci překonat převýšení 2100 metrů, což není žádný lehký výlet.
Rychle tedy připravit bika a hurá na startovní čáru. Desátá hodina a třicátá minuta znamenala startovní výstřel pro sto padesát jedna borců, kteří se rozhodli poprat o umístění, body do série, ale i sami se sebou. Klikatá cesta napříč městem vyvolala trochu nervozity, jen těsné mezery mezi jezdci nedávaly mnoho prostoru pro manévrování. V tomto kompaktním sevření pak celý had závodníků vjížděl i na polní cestu vedoucí k lesu. Jak se zde bude asi bojovat skoro pěti stovkám účastníků kratší trasy… Vzápětí ale bylo možné získat částečnou odpověď: první čtvrthodinu totiž jeli závodníci neustále do mírného kopce, tempo začalo pomalu oddělovat jednotlivé skupinky od sebe a po chvíli již bylo potřebného prostoru dost.
To se hodilo při zkoušce techniky jízdy, jež přišla vzápětí v podobě drceného štěrku, kterým byla notná část cest zpevněna. Netřeba zdůrazňovat, že zejména v zadních částech závodního pole měli jezdci dosti starostí, aby na tomto podkladu udrželi kola ve směru a nevydávali se v zatáčkách „na houby". Naštěstí se tyto situace objevovaly jen sporadicky a závodníci byli opatrní.
Kritická místa však měla teprve přijít. K nim patřily technické pasáže za kopcem Písek nebo po opětovném přejetí silnice stoupání na Studený vrch. Zde již nemálo jezdcům docházely síly, o úsměvné akrobatické kreace tedy nebyla nouze. Dalším zajímavým okamžikem bylo několikeré oddělení a opětovné spojení tras. Porovnání rozdílů ve výkonnosti, ale i neustálé promíchávání závodníků na trati bylo velice příjemným zpestřením akce. Poměrně malá rozloha brdského hřebenu také dala objevit různé značení na stromech. Kromě Krakatitu zde totiž vedou trasy hned několika dalších závodů konaných v průběhu roku a startovaných v obci Lety ležící u Berounky.
Jen několik dní před startem přibyly na asfaltovém úseku těsně pod následujícím kopcem Hradec asfaltové retardéry pro odvádění vody z cesty. Ani jejich tvůrci, ale bohužel ani pořadatel je nedokázali včas označit, pro unavené závodníky se tak kvůli orientaci šikmo ke směru jízdy, ale zejména kvůli shodné barvě se silnicí mohly stát velmi nebezpečnými. Jen zázrakem se mnou viděný karambol obešel bez trvalých následků. To však byl v zásadě jediný kritický úsek, kde nebyli závodníci o riziku včas informováni výstražnými značkami. Na ostatních místech bylo na možné nebezpečí vždy včas upozorněno výstražnými vykřičníky na stromech. Celkové úrovni značení patří velká pochvala: prakticky každá křižovatka byla zabezpečena pomocníky, natažené pásky označovaly v nepřehledných úsecích směr a za každou křižovatkou byla potvrzující šipka, že jezdec odbočil správně. I takovéto detaily organizace jsou známkou toho, že pořadatel nepodceňuje nejen orientační smysl jezdců, ale ani možné záškodnictví někoho z řad výletníků či houbařů, kterým je supící dav cyklistů v „jejich" teritoriu mnohdy na překážku.
Další rozdělení tras a jízda na vrchol Kuchyňka nás přivedla opět na hřeben poskytující možnost rozhledu do údolí Berounky. Po dopoledním zamračeném počasí se skoro vyjasnilo a výhled na zrcadlovou hladinu řeky, ale i mraveniště střech lesknoucích se ve slunci dával na chvíli zapomenout na únavu ve svalech. Pohled bylo však dobré rychle stočit zpátky na cestu. Závod se nesl ve znamení velkého počtu defektů (který se nevyhnul ani mě), ostré kamínky, ale i záludné kořeny ukryté v trávě mohly při chvilkové nepozornosti způsobit konec ambicím na dobré umístění.
Prosmýknutí mezi kopci Brdo a Jistevník znamenalo definitivní návrat na cílovou stranu hřebenu, ale i blížící se metu. Na každém závodě je něco naposled: poslední bufet pro doplnění ztracených kalorií, poslední sloučení tratí, poslední stoupání a již se na obzoru rýsovaly střechy Dobříše. Před cílem nás ještě čekala malá „kulturní" prohlídka břehu rybníka Papeže. Před odbočkou k němu jsem letmo pozdravil kamaráda, který zde před týdnem pořádal dvoudenní orientační závod dvojic Merida Bike Adventure a při Krakatitu také nechyběl, aby tu stál jako živý ukazatel směru, a už jsem si to pelášil po břehu k městu. Dokonalá organizace nepolevila ani v posledních metrech. Přejezdy přes silnici zabezpečila Městská policie a hasiči, na každé vedlejší cestě stáli pořadatelé. Hlahol diváků najednou zesílil a já stál v cíli.
Pocta nadšencům
Odevzdal jsem čip a strhl ze startovního čísla dva lístky, jež byly doposud jeho součástí, vzápětí jsem je směnil za jídlo a pití. Všeho bylo dostatek, lidé v zázemí se starali o pohodlí a komfort jezdců i po dojezdu. Ze všech čišelo nadšení pro věc. Mimo jiné tu proběhl kulturní program, do něhož se aktivně zapojili i účastníci závodu. Nutno podotknout, že k této pohodě přispělo i sluníčko. Po slavnostním vyhlášení výsledků se dav jen pomalu rozešel, neviditelné pouto, jímž byl po celý spojen, bylo těžké zpřetrhat. Přestože ne všichni se dočkali zdárného dokončení závodu či umístění na stupních vítězů, nikdo nebyl ochuzen o pohodovou atmosféru, jež zavládla v malebném městečku pod Brdy.
Eda Pinkava
Foto: David Vidlička, Mates Tylšer, Hugo Merth a David Průša