Za dobu své dosavadní cyklistické praxe jsem již stihl vyzkoušet mnoho podob tohoto sportu. Většinu tohoto času mě lákaly delší vyjížďky, při nichž se člověk někam dostane a něco uvidí. Jako vyloženě nesmyslné mi pak vždy připadalo to, jak některým jedincům vyznávajícím technické disciplíny stačí k jejich štěstí pár metrů čtverečních s umělými či přírodními skoky a dalšími překážkami. V podstatě stejný názor jsem míval i na návštěvníky různých bikeparků, kteří se „z lenosti" vozí lanovkou na kopec a poté za nemalého přispění gravitace spouští dolů.
S postupem času, jak je celkem běžné, se mé nahlížení na život poněkud změnilo. Výrazně k tomu přispěla i různorodá náplň mé současné práce, díky níž jsem si již několikrát mohl zkusit takové druhy bikingu, k nímž bych se sám asi nikdy nedostal. Při té příležitosti jsem začal čím dál tím více přicházet na chuť těmto „extrémnějším" druhům horské cyklistiky. Najednou jsem si uvědomil, jak je to vlastně úžasné mít tu možnost nechat se vyvézt hezky na vrchol kopce a plný sil, bez únavy z plahočení se vzhůru, se vrhnout dolů po hravých stezkách, přes kořeny, kameny a další jízdu zpestřující překážky. Nemusíte být notně technický ekvilibrista, na většině podobných míst si své najde každý a jen na každém také záleží, jakou rychlostí se spustí dolů.
Ač mě tato podoba cyklistiky docela chytla, nemohu říci, že bych svůj dosavadní způsob trávení času na kole zásadně přehodnotil, jen se mi otevřela cesta k novým a doposud nepoznaným zážitkům na kole. Přínosným vedlejším účinkem častější jízdy v náročnějším terénu a na kolech s vyššími zdvihy je přitom posun v technice jízdy.
Můj nejčerstvější zážitek v tomto směru se váže na test GT Sanction v minulém vydaní Vela v rubrice Velo stars 2008. Tento bike již od pohledu vyloženě svádí k řádění v těžkém terénu či na různých překážkách. Vzal jsem ho tedy do lokality, kde se najde od každého trochu. Zprvu jsem jej protáhl po cestách a cestičkách, skalách a skalkách, pořád tomu ale něco chybělo, nějaká šikovná hrana a možný skok, přiměřený mým dovednostem. Po chvíli hledání jsem jej ale našel, dokonce s upraveným dopadem.
Na odrazové hraně jsem, pravda, chvíli váhal a zvažoval možná rizika, touha zkusit to ale zvítězila. Několik pokusů nanečisto a pak poslední rozhodnutí teď nebo nikdy a už jsem letěl. Nejhorší na celém tomto procesu je první odhodlání s vědomím, že jakmile se rozjedu, už si to nesmím rozmyslet. Když se ale první pokus podaří, je těžké odmítnout si další a další. Ve snaze vypilovat styl či dosáhnout takové jistoty, že bych se odvážil i k nějakému lehčímu triku, třeba jen natočení řídítek ve vzduchu, bych byl skoro schopen zapomenut na čas a zaseknout se na tomto malém plácku hodiny.
Už přesně vím, co motivuje nemalé počty bláznů, co se donekonečna motají na jednom a tom samém místě, a když jim již nestačí náročností, tak si jej za pomocí lopat, seker, kladiv a dalšího náčiní upraví do takové podoby, aby museli překonat další stupeň, další výzvu – přijmout ji, muset odvést mnoho úsilí k jejímu dosažení. Je vlastně jedno, kde si své výzvy hledáme a jak jsou velké – to záleží jen na nás. Já pro tu svou vyrážím do terénu zase dnes. A zítra také, stejně tak pozítří.