Z rozsáhlého tématu jsme pro vás do ukázky vybrali pouze úvodní odstavec a rozhovor s jedním ze čtyř hlavních aktérů, Radoslavem Šíblem. V tištěném Velu pak najdete navíc v podobném zpracování Tomáše Trunschku, Roberta Novotného a Petra Cirkla.
ŠIBAL
Radoslav Šíbl (27)
Jméno tohoto Moraváka je příznivci českého MTB spojováno zejména s nejnáročnějšími podniky typu etapových MTB závodů, maratonů a ultramaratonů. Radek, závodící v posledních sezonách za tým NORTH.Bikezone.cz (nově přechází pod hlavičku BIKEZONE.cz – MRX), se na ně specializuje. Vyhrál například poslední tři ročníky italského Ironbiku, označovaného jako nejtěžší MTB závod na světě, zvítězil v druhém ročníku dnes už neexistujícího Transcreta, úspěšně startoval v Brazílii na závodě Ironbiker Brazil, Dolomittenmannovi, skvěle zajel na Salzkamergut Trophy, v nejčerstvějších sférách paměti pak naleznete jeho vítěznou etapu na Crocodile Trophy 07 a celkově šesté místo z této akce. Potkáte ho ale i na českých maratonech. Pokud si někdo myslí, že na takovéto výkony musí být člověk profesionál, mýlí se. Radek je vystudovaný inženýr stavař, který v současnosti pracuje na tříčtvrteční úvazek a k tomu ještě dodělává doktorát!
* Cesty ke kolu a závodění jsou různé. Která přivedla k cyklistice Radka Šíbla? Sny o závodění a vítězstvích?
„Kdepak. Byla a je to hlavně zábava. Byl jsem původně klasický turista, který si ze zvědavosti vyzkoušel závody. Chytily mne, šlo mi to, tak jsem v šestnácti začal jezdit za menší oddíl Cyklo Bulis v Bystřici pod Hostýnem a tři roky to zkoušel v juniorech v XC výsledkově i papírově na hranici reprezentace. Tím myslím, že pokud v reprezentaci byli čtyři lidé, já byl ten pátý. Pak jsem nastoupil na školu do Brna a strávil půl roku ve Favoritu Brno, následně chvíli v Zamu, poté v Rocky Bikes, abych se opět vrátil do Favoritu. Byl to ale oddíl zaměřený na mladé a na cross-country, maraton nikoho nezajímal, ten ve světě už vůbec ne. Proto jsem spojil svoji další kariéru s lidmi z Bikezone.cz a společně jsme se začali zaměřovat na extrémní podniky."
* Ve Favoritu jste ale jednoduše mohl pokračovat v závodní XC kariéře.
„Mohl, ale důvod, proč jsem tak neučinil, je prostý – byl jsem pomalý už tehdy, a XC znamená být rychlostně dobře vybaven. V roce 2002 jsem navíc poprvé měl možnost okusit Iron Bike, a to mne definitivně dostalo."
* Proč právě ultramaratony, tolik náročné závody?
„Vyhovují mi. Jak jsem řekl, nejsem nejrychlejší, má síla přichází s délkou a dobou strávenou v sedle, navíc asi zvládám horší podmínky mnohem lepé než ostatní, a dále se k tomu přidává rychlá regenerace mého organizmu. Etapové akce mi prostě sedí."
* Poměrně záhy jste v nich dosahoval přesvědčivých výsledků, nebyla to snad cesta k zázemí v nějakém větším týmu?
„Výsledky byly, ale tehdy jsem ještě nechápal, že je potřeba je umět i trochu prodat a nestydět se za to. A tehdy jsem sám moc nevěřil tomu, že by takové akce někoho mohly zajímat."
* Natrénovat na etapáky není zrovna jednoduché. Vede vás někdo, nebo jste sám sobě i trenérem?
„Snažil jsem se na tréninku spolupracovat s trenérem, ale postupně jsem se s několika z nich shodl na tom, že jsem vlastně netrénovatelný. Většinou jezdím sám a podle toho, jak mi čas dovolí. Nemám sparingpartnera. Myslím ale, že důležité základy jsem pochytil."
* Jakým způsobem vyhledáváte závody? O některých český cyklista uslyší až díky vašim úspěchům, viz například Transcreta, ale i další.
„Má premiéra, Iron Bike, byla odrazovým můstkem. V roce 2002 jsme s Ondrou Fojtíkem dojeli Drásala a bavili se o tom, co teď, co dál, kam se ještě podívat. Na internetu jsem našel Iron Bike a hned věděl, že tam chci. Za tři dny jsme na tenhle závod odjeli. Na závodě pak vždy dostanete nějaký leták s informacemi o podobném podniku nebo vám o dalším někdo vypráví. Po těchto akcích se většinou pohybují ti samí lidé, vyptávají se i mezi sebou na další starty."
* Je obvyklé, že po úspěchu organizátoři jiné akce zvou na start? Občas jste na fotkách k vidění v jiném dresu…
„Vůbec ne, spíš se třeba k někomu přidám. Dva „krokodýly" (Crocodile Trophy, pozn. red.) jsem například absolvoval v italském dresu."
* Jedna věc je závod najít, druhá finance – startovné se pohybuje řádově i v desetitisících korun, doprava na start také není levná.
„Pro mne je to v současnosti otázka priorit. Přítelkyně má pochopení, rodinu ještě neživím, takže mohu peníze snáze využít na svou zábavu. Vděčný jsem také tradičním sponzorům jako OD Morava či Ekodrill z mého rodného kraje, kteří mi tu finanční náročnost do značné míry ulehčí. Navíc nejsem nijak náročný na zázemí při závodě, bez něhož se třeba jiní jezdci neobejdou, takže je to pro mne v tomto ohledu snazší. Nejsou to ale jen peníze, blokem může být i velká vzdálenost, dlouhý let, pobyt."
* Dá se při kalkulaci spoléhat při kalkulaci i na vlastní úspěch a z něj plynoucí finanční odměnu?
„Spoléhat se můžu, ale většinou, jako třeba v Austrálii, to je ve stylu minimální náklady okolo 150 000 Kč (bez materiálu) a když se vše podaří, vrátí se tak desetina. Takže kalkulovat moc není s čím."
* Zmínil jste, že nejen peníze, ale i volný čas může být překážkou. Jak se tohle řeší hlavně co se zaměstnání týká?
„Při škole to bylo snadné, po ní jsem rok byl kvůli práci v Rakousku, byl jsem tam sám, tak jsem jenom pracoval, jedl, trénoval a spal. Byla to dobrá zkušenost, ale samozřejmě pouze na krátkou dobu. Nyní jsem zaměstnán u stavební projekční firmy MottMacDonald na tříčtvrteční úvazek, aby mi zůstal čas nejen na kolo, ale i na školu (pokračuji v doktorandském studiu) a na přítelkyni. Nakonec ale stejně většinu času vezme kolo. Už jsem několikrát přemýšlel, že bych se na něco vykašlat měl, na kolo, nebo na práci, ale je mi 27 let, takže to zatím nebudu řešit a budu takto pokračovat ještě dva tři roky, pak půjde to první stranou."
* Trénink je jedna věc, ale co dlouhodobější pobyt na závodech, soustředění?
„Samozřejmě na to padne dovolená, na dalším čase se snažím dohodnout dle konkrétní situace se zaměstnavatelem. Vychází mi ale vstříc."
* Na závody většinou vyrážíte sám, jaký je to pocit?
„To je pravda, byl jsem takhle na Krétě, v Austrálii a na dalších místech. Je to zvláštní – v cíli není s kým pokecat, ulevit si. Člověk může ovládat cizí jazyk sebelépe, ale nerozumím si s nikým jiným tak jako s Čechy a Slováky. Máme k sobě prostě nejblíže."
* Zajímal by mne ještě jeden pocit – každý ultramaraton je několik maratonů po sobě. Člověk může být trénovaný sebevíc, ale vždy to bude bolet, půjde o extrémní zátěž. Jak se s tímhle vyrovnáváte?
„Všechno je v hlavě. Ani mi to nepřijde, daleko větší bolest je pro mne jeden rychlý domácí maraton než celý etapák."
* Je složité dobře si rozložit síly?
„Myslím že ne, po určitých zkušenostech. Mně například nedělá problém jet hned v prvních dnech rychle, narozdíl od ostatních, kteří se teprve adaptují, tak do začátku dávám víc. Třeba ale v Austrálii, při mé vítězné etapě, jsem ten den cítil úspěch, dal jsem do toho vše. Sedmý osmý den už však tělo začalo říkat dost, a bylo to znát."
* Kolik startů na ultramaratonech je za sezonu reálných?
„Fyzicky jsou to tak dva týdenní a jeden delší podnik. Je to ale tak akorát i co se financí a zaměstnání týká."
* Jaký je rozdíl mezi první a třetí účastí na Ironbiku, mezi prvním a třetím vítězstvím zde?
„Před šesti lety byl tento závod neskutečně těžký. Pak byl ještě těžší a ještě těžší! Tenkrát jsme vyrazili ve dvou, oba závodit, naposledy jsem poprvé jel s kompletním zázemím a mohl se soustředit jen a jen na výkon, nestarat se o to, jestli má člověk po deseti hodinách v sedle sílu si nachystat kolo na další den… Nejvíc znát ale jsou zkušenosti – tenhle závod těžko vyhraje někdo, kdo ho jede poprvé, byť je sebelepší. A pocit z vítězství? Stále stejně opojný."
* Nebere opakovaná účast na jakékoliv akci její kouzlo?
„Ani ne, ale záleží hodně na konkrétním podniku. Myslím, že na Iron Bike mohu jezdit do důchodu a stále bude zajímavý, překvapující. Prostě italská atmosféra rodinného závodu je famózní. Ale například od Crocodile Trophy si potřebuji nějaký čas odpočinout. Je to stále stejné, navíc se do atmosféry promítá touha po masové účasti."
* Následující otázka možná bude zbytečná, odpověď vyplývá z řečeného: Který závod nejvíce přiroste k srdci?
„Ano, je to italský Iron Bike. Mám ho rád až tak, že jsem se s organizátory dohodl a stal se zástupcem této akce pro Česko, Slovensko a Polsko."
* XC, ultramaraton, co dál? Narážím na extrémy v podání Honzy Kopky, třeba Aljašku.
„Pokud by se konala jindy než v zimě, pak bych jel moc rád, v těchto podmínkách ne. Stačí mi trénink v mínus dvou stupních a kvůli zkřehlosti si neodemknu dveře od domu! Láká mne ale čtyřiadvacetihodinovka. Samozřejmě bych jel sám – zajímá mne, čeho je člověk schopen. A letos asi přijde novinka v podobě startu v Latinské Americe – kostarické La Ruta de los Conquistadores. Už jsem se na tom dohodl v týmu i se sponzory a moc se na tento závod těším. Bude to ale náročné, vždyť sám Frischi tu předloni dojel v druhé desítce!"
* Kdyby nyní přišla nabídka na profi-smlouvu u velkého týmu, se vším všudy, tedy i povinnostmi, někdy omezujícími, vzal byste ji? Nebo byste raději zůstal v klidu, ve stávajícím prostředí, v práci?
„Pokud by mi někdo chtěl platit za ježdění na kole a našli bychom společnou řeč tak, aby vše fungovalo, nebránil bych se. Hodně by mi pomohlo už jen to, že bych mohl s někým trénovat. Jinak ale dávám přednost rodinné atmosféře našeho malého týmu, kde člověk zná osobně všechny sponzory a vidí i jejich radost – spokojenost z mých výsledků."