VYJEDNÁVAČEM na válečné frontě

28.2.2017

Uprostřed našeho rozhovoru zazvonil interviovanému mobilní telefon. "Hello, Pat. Co dělám? Sedím v Praze v kavárně a právě si povídám o tobě s jedním novinářem. Chystám se ti zavolat zítra, ještě je příliš brzy," s povzdechem rychle ukončí hovor s prezidentem mezinárodní cyklistické federace McQuaidem. Náhoda? Nikoliv, Vladimír Holeček ze své pozice prezidenta kontinentu rebelujících národních svazů a zároveň vrcholného manažera světové unie se ve velmi vzrušené cyklistické době ocitá pod palbou z obou stran válečné linie. "Vidíte, jak jsem o tom mluvil, už je to tady. Drtí mě to mezi dvěma mlýnskými kameny…"

V řídících orgánech nyní světové a dříve amatérské cyklistické federace se pohybujete více než dvě desítky let. Domníváte se, že se UCI za tu dobu někdy potýkala s tak zásadními problémy jako právě teď?
"Velkou změnou procházela cyklistika už v roce 1993, kdy došlo ke sloučení profesionální a amatérské sekce. Proběhly statutární změny, následně byla zavedena jednotná licence. To byla doslova revoluce, přestalo platit dělení na amatéry a profesionály, i když někdo může namítnout, že to není pravda a že ta dělící čára v podstatě přetrvala."

S odstupem času – bylo to tehdy správné rozhodnutí?
"Jako každá podobně převratná změna v historii má i tato svoje klady a zápory. Pravda je, že současné problémy narostly tak, že lze zjevně hovořit o chybách."
Pojmenovat největší problémy není tak složité, existují především dva – doping a rozkol mezi světovou federací a organizátory předních závodů promítající se do chaosu kolem projektu Pro Tour. Považuji za nemožné, aby vůči některým diskutabilním rozhodnutím, jako je například zavedení ambiciózního silničního seriálu, neexistovala uvnitř unie silná opozice. Nebo se mýlím?
"Je to dlouhá historie. Už na mistrovství světa na dráze v Berlíně na sklonku tisíciletí zazněla na kongresu poprvé myšlenka kumulovat nejvýznamnější silničářské závody v jeden celek. Důvodem byla, jak prezentoval tehdejší prezident UCI Hein Verbruggen a ta idea se zrodila v jeho hlavě, obava, aby majitelé velkých závodů, soukromé společnosti, nevytvořily blok, který by se zcela separoval od federace a v podstatě by žil vlastním životem jako NHL nebo NBA. Měla to být obrana proti tomu, aby nikdo nevytvořil cyklistickou formuli 1. V následné diskusi v užším kruhu tenkrát někdejší prezident francouzské federace Daniel Baal namítl, že by to mohlo postihnout menší federace a pořadatele méně významných závodů. Viděl to už tehdy daleko praktičtěji. Ale jeho námitky nebyly dost důrazné, nechtěl asi nikoho rozčílit, a tak to prošlo. Postupně na projektu pracovaly celé štáby lidí, ale zásadní rozhodnutí měly v rukou tři osoby – Hein Verbruggen, šéf stáje ONCE Manolo Saiz jako zástupce profesionálních týmů a za pořadatele Jean-Marie Leblanc, ředitel Tour de France. A vzniklo z toho to, co vzniklo pod záštitou velkých jmen jako Baldini a Gimondi. Ti na všechno kývali a už byli ve věku, kdy usínali na schůzích."
To zní, jakoby měl v počátcích koncept Pro Tour podporu ASO, vlastníka Tour de France, který je dnes jeho největším odpůrcem.
"To je právě zvláštní. Já nevím, jestli měl podporu ASO, ale měl rozhodně podporu Leblanca coby ředitele nejsledovanějšího závodu a ten své kroky přece musel s majiteli jednoznačně konzultovat. Po čase, když už začal sílit odpor, některé federace pomalu rozšifrovávaly, o co vlastně jde. Že dochází k monopolizaci silniční cyklistiky v rukou západní Evropy, že se koncentruje do několika málo zemí, že to vypadá jako schema pro budoucí obchodní společnost s neomezeným vlivem. A ozvaly se. Nicméně se svými námitkami nikdy neuspěly. Jedním z těch co namítali, jsem byl i já. Bylo mi jasné, že ani česká cyklistika nebude mít nikdy peníze na vstup do Pro Tour. Poslední pokus podnikl se Závodem míru Pavel Doležel a všichni víme, jak to dopadlo. Tenkrát jsme chtěli Závod míru do Pro Tour začlenit, existoval jasný příslib nejen pro nás, ale i pro závod Kolem Dánska a národní tour ve Velké Britanii. Ale neuspěl žádný z těchto tří. Údajně si to nepřáli sponzoři týmů, ale já vím , že nejvíce se o toto rozhodnutí zasloužili Leblanc a Saiz."
Přesto se zdálo, že Pro Tour bude žít, ale pořadatelé velkých etapových podniků se vlastně nikdy oficiálně nepřihlásili k partnerství série.
"Protože se postupně začali probouzet organizátoři v Itálii, nejen Gira, ale i ti další. Pak se najednou zmobilizovali představitelé Tour de France, když zjistili, že vlastně pomalu dochází ke znárodnění jejich závodu. Vyhnali velmi zdvořilým způsobem Leblanka, poslali ho do důchodu, i když se všemi poctami. Odešel Verbruggen a zůstal jen Saiz, ale to ještě nikdo netušil, co se ve Španělsku odehraje, i když se to už proslýchalo. Dokonce UCI oficiálně varovala španělskou stranu. Přišla Operace Puerto. Tour de France se probudila, řekla ne a dala se dohromady s Girem i Vueltou s cílem se všemi svými 11 závody vystoupit z Pro Tour. To bylo vyhlášení války. Mimochodem, ze začátku odpůrci napadali systém seriálu a unie v té době byla ochotna ustoupit. Například pořadatelé požadovali přidělit licenci Pro Tour nikoliv dvaceti, nýbrž pouze čtrnácti týmům a zbytek řešit pozváními. Bylo jim vyhověno, ale opět s tím nesouhlasili. Zkrátka se postavili totálně proti všemu."
A do toho se promítl i problém s dopingem, v jehož řešení vystupuje ASO mnohem energičtěji.
"Můj soukromý názor je, že celý Pro Tour Council, který získal v rámci UCI zcela nezávislost, vytvořil klima, a na něm se určitě podílel hlavně Saiz, že prostě s dopingem žádný problém neexistuje. A dospělo to až k současnému stavu. Tour to použila jako argument pro odmítnutí Pro Tour. To jsou stovky dopisů v této válce, které píšou právníci, jež jsou také snad jedinými vítězi. Vždyť UCI jich zaměstnává pět a vede souběžně přes devadesát soudních sporů, se závodníky, týmy, pořadateli. Jenom loňský rok stál na právních výdajích dva miliony franků a to požadují ještě víc."
Proč UCI nechala dojít dopingový mor tak daleko?
"V celém systému profesionální cyklistiky funguje tolik lidí, že málokdo zná ty vazby, kdo za kým stojí, kdo tahá za nitky. Závodníci mnohdy ani nevědí, co se děje a oni dopingem ve finále trpí nejvíc. Přitom problém dopování nezačal u závodníků. Už dávno jsem ostatní upozorňoval, že závodník je jen poslední článek řetězu. Říkal jsem: začněte u producentů, dílerů, komisařů, týmových šéfů, doktorů a pak až po dlouhé době se dostanete k závodníkovi. Ten podepisuje smlouvu, kterou nikdo nezná, nevidí tajné dodatky, a v podstatě se s ním zachází jako se zbožím, což bylo typické u Manola Saize. A pak toho závodníka všude vláčí. Tehdy se mi ale všichni vysmáli."
Mění se postoje?
"Velmi pomalu, zdlouhavě. Nyní začali sledovat a trestat týmové manažery, lékaře, ale to trvalo pět let. Jsem přesvědčený, že řada osob z UCI byla daleko lépe informována. Speciálně o Operaci Puerto minimálně tři lidé věděli dlouho dopředu. Unie podnikla v oblasti boje s dopingem opravdu hodně. Investovala dokonce vlastní peníze, a to nemalé prostředky, do vývoje nové metody detekce EPO a dala ji k dispozici Světové antidopingové agentuře i MOV. Neudělali jsme špatné kroky, ale vše to bylo pošpiněno aférou Puerto."
Napadá mě – nebyla možnost vytvoření formule 1 nejsilnějšími pořadatelskými společnostmi zcela legitimní? Vždyť jsou vlastníky závodů, mohou tedy o svých firmách rozhodovat, jak chtějí.
"To je pravda. Kdyby v minulosti nedošlo k rozhodnutí o sloučení profesionální a amatérské cyklistiky, mohla taková nezávislá profiliga skutečně vzniknout. Namísto toho byly zavedeny kategorie pod 23 let a elite. Jde v podstatě o jediný problém – jak se kvalifikovat na mistrovství světa a olympijské hry. Pro snad všechny federace je účast na těchto akcích spojena s finanční podporou státu a bez té se nikdo neobejde."
Nebylo by na čase ze strany UCI přiznat, že celý projekt Pro Tour zkrachoval, když většina prestižních podniků stojí mimo něj?
"V současné době představitelé Pro Tour změnili její základní ideu. Ještě donedávna hovořili o spojení nejprestižnějších podniků, dnes už používají formulaci o globalizaci cyklistiky."
Tímhle pláštíkem se zakrývá ztráta prestiže.
"Jenomže jsou tu ve vzduchu peníze za vstup závodů v Austrálii, v blízké budoucnosti v USA, Číně, Rusku, kde je přislíbil sám prezident Putin. Otázka ovšem je, jestli sponzoři velkých stájí budou mít zájem se propagovat v Číně nebo Rusku a možná se budou ptát, proč nemají garanci startu na Tour, Giru a v dalších skutečně exkluzivních závodech. A pak tam šéfové týmů pošlou druhou nebo třetí garnituru jezdců a bude po všem."
Vracím se tedy k předchozí otázce. Není Pro Tour jednoduše mrtvá?
"Mrtvá dosud není z jednoho prostého důvodu – zatím se nenašel nikdo, žádná úderná síla, která by revidovala celý projekt a řekla jednoznačně – je to mylný koncept, je třeba vytvořit jiný, funkční. My, co sedíme v řídícím výboru, jsme příliš hodní a říkáme si, co se jim z Pro Tour Council budeme do toho plést, ať si to vyřeší oni. Francouzský zástupce, který by se měl ozvat nejhlasitěji, je zticha, Španěl také, Ital Adorni, který sedí na centrálním postu šéfa Pro Tour Council se už chystá na odchod. Dokonce v italských novinách prohlásil, že pokud to takhle půjde dál, tak Pro Tour nebude, přitom je za ní zodpovědný. Pořadatelé se bouří, UCI se zaštiťuje svými řády a vše vyústilo ve válku právníků."
.

Kamil Hofman, foto: Markéta Navrátilová

.

POKRAČOVÁNÍ ROZHOVORU NAJDETE V LEDNOVÉM VELU!

Menu