Může normální člověk objet závod jako je Tour de France bez dopingu? Navážu na článek, který jsem psal v loňském roce o výjimečné etapě Landise, která bohužel byla znehodnocena jeho pozitivním dopingovým nálezem. Na internetu byla následně zveřejněna jeho výkonová data a ta ukázala, že tehdy byla etapa především výborně zvládnuta takticky a žádný nadpřirozený výkon Landis nepodal.
Podobně je to s průběhem celé Tour. Jezdci nepředvádějí žádné abnormální výkony jen na to, aby byli schopni absolvovat tento závod. Samotná trať závodu je nežene k braní dopingu, k tomu je samozřejmě žene touha po úspěchu a po překonání soupeřů. I kdyby závod trval deset dní a délka etapy by byla maximálně 60 km, tak by se neodstranila příčina užívání zakázaných látek, možná naopak. Argument, že cyklisté musí sáhnout k dopingu jenom proto, aby byli vůbec schopni absolvovat takto těžký závod, je zcela nesmyslný, bohužel v průběhu TdF v médiích stále skloňovaný. Je to pohled naprosto nekvalifikovaný a zavádějící.
Argument, že cyklisté musí sáhnout k dopingu jenom proto, aby byli vůbec schopni absolvovat takto těžký závod, je naprosto nesmyslný, bohužel v průběhu TdF v médiích stále skloňovaný. Je to pohled naprosto nekvalifikovaný a zavádějící.
Každý člověk, stejně tak cyklista, funguje na určitých principech. Připomeňme si je: sportovní výkon jako těžká fyzická práce vychází z určitých biologických procesů. Sportovec se jen snaží dosáhnout při své fyzické práci maximálních výkonů a k tomu mu slouží jen trénink. V silniční cyklistice je to především posun ve vytrvalostních parametrech. Jeho prioritou v tréninku je snaha, aby se do maximálních výkonů dostával při závodech jen co nejméně, tuto snahu potom při samotném závodě aplikuje pomocí taktiky své vlastní a taktiky svého týmu a také taktiky celého pelotonu. Lidské tělo je schopno pracovat v maximálních výkonech (omezením je zdroj energie – cukry) asi tak devadesát minut. A to jak u normální populace, tak i u špičkově trénovaného závodníka. Takže pokud se jede etapa dlouhá až sedm hodin, je logické, že žádný závodník se nebude celý závod pohybovat v maximálkách.
Při závodě jako je Tour se může stát a samozřejmě se to stává, že lídr týmu objede rovinatou etapu v pásmech své regenerace. Takže jeho parametry mohou být na konci etapy lepší než na začátku. K odpočinku a regeneraci člověka dochází v oblasti nízké fyzické činnosti. Je to stejné jako když půjdete do lesa a rychlou chůzí se dostanete do pásem, která jsou podobná normální jízdě cyklisty a odpočívat pak budete následně doma třeba při sledování televize a lehkých domácích činnostech. Cyklista je schopen při pomalém tempu závodu stejné regenerace jako vy doma. Při té rychlé chůzi se pohybujete v pásmech smíšených, která rozvíjejí vaši vytrvalost, ale současně vznášejí nároky na regeneraci. Cyklista se v tomto pásmu pohybuje v části času stráveném na kole. Pokud budete chodit pravidelně, tak získáte takovou vytrvalost, při které si budete schopni představit, že klidně půjdete v rozumném tempu šest hodin a několik dní po sobě. To je ta normální činnost na kole. Potom vás něco přinutí běžet do kopce a přes dobrou vytrvalostní přípravu se dostanete do pásem maximálních, v nichž je těžké se udržet, jsou omezeny časově a je složitější z nich zregenerovat. To jsou tedy úseky v kopcích, když se čelo závodu trhá, a při časovkách.
Pokud pominu ty úseky v maximálních intenzitách, tak ve vytrvalosti je schopný objet závod dlouhý 3550 km každý slušně (vytrvalostně) trénovaný cyklista. Tady prosím pozor, „každý slušně (vytrvalostně) trénovaný cyklista“ nemusí být případ i celkem dobrého hobíka, protože k úspěchu v amatérských ligách, kde se jezdí závody na 60-100 km, není nezbytný vytrvalostní trénink. K dopingu vedou závodníky jen ty úseky s maximálním nasazením. Samotné množství kilometrů ne.
Vysoký průměr se dosahuje stále lepší spoluprací závodníků, o tempo pelotonu se stará v jeden okamžik jen několik jezdců na špici, ti v závěsu jedou při rychlosti 40 km/h a po rovině se pohybují v pásmech regeneračních.
Dalším kontroverzním bodem je dosahovaná průměrná rychlost. Letos byl průměr celého závodu něco kolem 39 km/h. To je i pro hobíka dost těžko představitelné. Ale vysoký průměr se dosahuje stále lepší spoluprací závodníků, o tempo pelotonu se stará v jeden okamžik jen několik jezdců na špici, ti v závěsu jedou při rychlosti 40 km/h a po rovině se pohybují v pásmech regeneračních. Především stále lepší spolupráce a potom také stále méně „hluchých“ míst v průběhu etap vede ke zvyšování průměrné rychlosti závodu a ona ta rychlost okolo čtyřicítky není nijak vražedná. Kdo se někdy svezl v závětří pelotonu, tak si dokáže udělat představu. Samozřejmě pro sólovou jízdu je to rychlost nepředstavitelná, vždyť při časovce na jednu hodinu je špičkový průměr někde na hranici 50 km/h a to není o mnoho více. Pokud bych porovnal celkovou výkonnost jednotlivých cyklistů současnosti s výkony dejme tomu před čtyřiceti lety, tak ten rozdíl nebude výrazně jiný, jen je jiné pojetí závodů. Dnes se již nejezdí takové dlouhé sólové a k tomu vítězné úniky. Mnohonásobně se zvýšila spolupráce v týmu a taktika ty dlouhé úniky neumožní, ale i tím se zvedá výsledný průměr.
Při jízdě v pelotonu stačí pro udržování tempa na rychlosti 50km/h asi tak výkon do 200 wattů. Tedy stejný, jaký podává ve vytrvalostních pásmech i slušný hobík, pro profesionála je to ovšem pásmo aktivní regenerace. Při jízdě na špici při rychlosti 40 km/h je potřeba vyvinout asi 300 wattů, což pro amatéra představuje začátek maximálních výkonů, pro profesionála vytrvalostní tempo.
Popravdě řečeno, nechápu, co si kdo představuje pod pojmem zjednodušení Tour. Bojuje se o vteřiny při závodě, který letos trval 327 626 vteřin. Při kratším závodě bude boj ještě vyhrocenější a důvod dopování se absolutně neodstraní.
K dopingu vede jen snaha překonat soupeře, ujet jim v rozhodujícím kopci, nadělit jim nějakou vteřinu při časovce a ty rozdíly přitom nejsou nijak dramatické. Například Fabian Cancellara letos obsadil sté místo a ztratil na vítěze 3 hodiny a téměř 16 minut. To vypadá jako obrovská ztráta, ale je to jen tři a půl procenta. A to se dá očekávat, že Fabian jel mnoho etap v závěru jen průměrné tempo a ta ztráta by nemusela být tak velká. Pro představu – letos druhý Evans ztratil, přepočteno na procenta 0,007 % z času vítěze.
Právě vyrovnanost vede k dopingu, nikoliv sama skutečnost, že závod je stále obtížnější. Popravdě řečeno, nechápu, co si kdo představuje pod pojmem zjednodušení Tour. Bojuje se o vteřiny při závodě, který letos trval 327 626 vteřin. Při kratším závodě bude boj ještě vyhrocenější a důvod dopování se absolutně neodstraní.
Tak jak si Tour vybojovala mediální pozornost coby největší a nejdůležitější závod světa, tak si samozřejmě vybojovala i přízeň těch novinářů, kteří se jinak cyklistice nevěnují a znají její problematiku pouze povrchně. Ti ovlivňují čtenáře a posluchače a tím vznikají dost nepochopitelné názory. Samozřejmě se i samotná Tour při cestě vzhůru na tomto mediálním obraze podílela, vždyť je to lákavé označovat se za „největší“, „nejdelší“, „nejobtížnější“, ona jsou to totiž zcela pravdivá tvrzení.
Ale že nelze tento závod objet bez dopingu, nevěřím. Je jedna klasická cyklistická pravda: obtížnost závodu nedělá trať, ale konkurence!
Libor Matějka
Foto: Markéta Navrátilová (Cor Vos)