V Bourg en Bresse před prvním alpským dějstvím byli členové jury v plném zápřahu. Rychle vyjmout bidony z košíků a bicykl putuje na hák. Času není nazbyt. U podpisování je chvílemi takový šrumec, že nelze všechny borce zaregistrovat pohledem, natož zvládnout zvážení bezmála dvou stovek kol. Rozhodčí si vybírají jezdce z popředí výsledkové listiny, vrchaře a obecně závodníky menších postav. Dva je odchytávají a odvádějí za plentu z boku podia, další zavěšuje kola a kontroluje naměřenou hodnotu.
Moc se s tím nemaže. Když číslice na displeji oscilují kolem sedmi kilogramů, rychle kolo sundá. Pokud se však objeví na první pozici šestka, zbystří a nechá zběsile kmitající údaj ustálit. V pořádku. Prošel jsi. A když někomu digitální mincíř ukáže tři sta gramů nad sedm kilo, mávne rukou v gestu naznačujícím, že dotyčný má ještě půlkilovou rezervu.
Jdeme na to, kluci!
Ve tvářích odchycených jezdců je možné číst napětí. Zvláště ti subtilnějších postav hypnotizují očima displej váhy. Zvládli to mechanici, nepřekročím povolenou hranici 6,8 kg? Zatímco Rasmussenovo Colnago opatřené pouze jedním košíkem a postrádající na sedlové trubce dokonce i návarky limit splňuje, členové stájí Saunier Duval či Caisse d’Epargne jsou nervózní a mají být proč. Stojím u váhy a zapisuji. Valverde 6,860 – odchází s úlevou a odřenýma ušima. Pereiro 7,000, Savoldelli 6,890, Vinokurov 6,990, Iglinskij 6,810 (uf), Soler 7,070, vysoký Zubeldia se svou Orbeou 7,350 a hromotluk Karpec dokonce 7,790. Jeho Pinarello, ovšem magneziové Dogma, je tedy bezmála o kilo těžší než karbonový Prince kolegy Valverdeho!
6740 gramů nestačí, je třeba kolo zatížit, říká gesto rozhodčího Miroslava Janouta na adresu Davida De la Fuenteho a jeho stroje Scott Addict.
Odposlechnuto za plentou
Střízlík Fabian Wegmann (Gerolsteiner), jeden z těch lepších vrchařů, dokonce někdejší vítěz soutěže o krále kopců na Giro d’Italia a úřadující mistr Německa, si z váhového hendikepu svého Specializedu velkou hlavu nedělal. “Mám o půl kila těžší kolo než Valverde?!” Zamračil se a vzápětí s úsměvem na rtech opáčil: “Cože, tak to jdu hned za mechanikem, takhle by to nešlo…”
Před startem jsou týmům k dispozici pytle s ledem, který používají na přípravu pití na etapu. Že by se nějaký ocitl i v rámech kol
Znovu tak vyplouvá na povrch otázka směřující na materiálovou komisi UCI – jak může být bezpečnost výbavy cyklistů natolik rozdílných postav a tělesné hmotnosti posuzována dle stejných měřítek?
Jako nejlehčí na Tour se ukázala kola Scott. Mayo prošel jen tak tak, a to jsme ještě pod jeho košíky objevily docela slušná olověná závažíčka. De la Fuentemu ukázal mincíř 6,7 kg, a tak mu museli mechanici přidat závaží pod sedlo. Český člen jury Miroslav Janout byl u toho a vysvětloval závodníkovi, že jeho bicykl nesplňuje regule. Nikomu nepřidá na klidu, když je před důležitou horskou etapou nucen zasáhnout do pečlivě připraveného stroje, padá i pár vypjatých slov. Ing. Janout si však osobně po dojezdu ověřuje, zda závaží pod De la Fuenteho sedlem zůstalo i v průběhu etapy.
Alejandro Valverde netrpělivě očekává, jak na váze dopadne jeho Pinarello Prince. Prošlo, ale o fous…
Obezřetnost je na místě, někdy však obavy předbíhají realitu. Během Tour se ke sboru rozhodčích donesly indicie, že mechanici přišli s novým trikem. Do sedlové trubky těsně před vážením nasypou led, kolo umyjí, aby je neprozradilo orosení. Během závodu se led rozpustí a voda otvorem v rámu vyteče. Jinými slovy, kolo je na startu nad limitem 6,8 kg, v průběhu etapy ovšem lehčí. Tahle teorie zní hodně konspirativně a vyvolává spíše úsměv, nicméně jury si kvůli tomuto podezření pořídila kontaktní teploměr! Žádný podvod s ledovou tříští však neodhalila.
Zvláštní ale je, že zatímco lahve s pitím musely před vážením opustit rám kola, cyklocomputery překvapivě nikoliv, ačkoliv spolu s vysílačem, snímačem a magnetem to může speciálně u powermeterů, měřičů tepu či v kombinaci s navigačními přístroji, jež jsme také objevili, dělat bratru 80 gramů i více. A diskutabilní je také to, že řádům zaštiťujícím se bezpečností závodníků nevadí na kolech namontované měřiče výkonu, které jinak velmi lehký (tedy potenciálně nedostatečně bezpečný) bicykl zatíží už dost podstatně. Kapitolou sama pro sebe jsou lehké zapletené sety. Celý bicykl pro šedesátikilogramového vrchaře může vážit klidně šest kilo a být bezpečný, zatímco u 500g kol – “papíráků” o tom přesvědčený nejsem. Tam by měla UCI zaměřit svou pozornost.
Mimochodem, odpůrci přísného váhového limitu UCI celkem pochopitelně argumentují tím, že i závodní kola, běžně určená pro masový prodej, splňují evropské bezpečnostní normy a že pokud tyto stroje disponují zmíněným certifikátem, proč tedy nejsou dostatečně bezpečné pro UCI? “Mají pravdu,” připouští ing. Janout. “My se však musíme držet platných regulí, kde se uvádí, že kolo může vážit minimálně 6,8 kg.”
text: Kamil Hofman
foto: Rudolf Hronza, Markéta Navrátilová (Cor Vos) a autor
Kolik gramů přidají olověná závažíčka pod košíky? Dost na to, aby kolo splnilo váhový limit.
Teorie praví, že nejúčinnější je co nejnižší obvodová hmotnost, a tak honba za ušetřenými gramy se dotýká hlavně zapletených kol. Jsou tyto kompozitové kreace ještě bezpečné?