Úvod » Články k časopisu » Pekelná jízda rájem

Pekelná jízda rájem

ROCKY MOUNTAINS – Boulder

Drsná divočina propletená dokonalými traily. Jen pohled do mapy na stovky mil singletracků vedoucích po úbočích čtyřtisícovek, spouštějících se proti vrstevnicím a dobývajících mohutné hřebeny do vás pumpuje adrenalin v koňských dávkách. Ale ve skutečnosti je to mnohem horší. Ve stejném okamžiku se vám bude chtít křičet nadšením i brečet únavou. Ďábelská směs endorfinů, rychlosti, únavy a řídkého vzduchu vám do hlavy vypálí jeden z nejbáječnějších bikerských zážitků života.

Proslulý Boulder je poklidné stotisícové město utopené v zeleni na rozhraní nekonečné placky Velkých plání a majestátního masivu Rocky Mountains. To, co jej dělá tak populárním pro sportovce i turisty, je jeho poloha – autem dorazíte za 45 minut do národního parku Rocky Mountain, stejně tak třeba do známého střediska Winter Park. Vail nebo Aspen je jen o něco málo dál na západ. Ale aby nedošlo k omylu. Boulder není jen nějakou přestupní stanicí. Hned za městem se zvedají ostré vrcholky předhůří RM. První traily začínají deset minut od centra!

Není proto divu, zvláště pak s přihlédnutím ke všeobecně vynikajícím podmínkám pro cyklisty (přeprava hromadnou dopravou, stezky atd.), že Boulder je plný cyklistů. O víkendech skoro nepřetržitý had silničářů vypadá, jako by se tu právě jel nějaký závod. Ostatně nádherné cesty kaňony rozbíhajícími se do hor k tomu neodolatelně vybízejí. Skutečný závod se jezdí jednu středu v měsíci v areálu univerzity. I když je to jen malé kritérium ani ne lokálního významu, prominentní složení obyvatelstva okolí Boulderu zajišťuje, že se tu schází konkurence jako na závodech poháru NORBA.

Videa ke stažení:

part 1
Část 1:
AVI (63.6 MB) | WMV (133 MB)

part 2
Část 2:
AVI (52.3 MB) | WMV (92.2 MB)

part 3
Část 3:
AVI (49 MB) | WMV (59.2 MB)

part 4
Část 4 – Goosebery:
AVI (31.7 MB)

part 5
Část 5 – Park City:
AVI (29.2 MB)

Videa najdete také v sekci Stahuj

Co je důležité, v Boulder County je 90 % trailů označených symbolem černého D, které značí prudká stoupání a klesání a značnou technickou náročnost – obtížnější už jsou jen trasy značené dvěma černými D, vhodné spíše pro sjezdaře. To, co doplňuje mozaiku náročnosti jízdy do dokonalosti, je navigační náročnost. Bez mapy nevylézejte ani z domu. Zapomeňte na rozmazlení z českých lesů, kde je značka na každém druhém stromu. Tohle jsou Rockies! Když se vám bude dařit, najdete označení začátku stezky. Toto je většinou poslední značka na trailu, kterou uvidíte. Někdy se ztratíte, uprostřed obrovských hor nebudete vědět, kde jste. Základem je pamatovat si cestu, po které jste přijeli. Příroda vás naučí číst terén. Sledovat vrstevnice, hledat orientační body, odhadovat směr. Na některých méně využívaných úsecích musíte kontrolovat směr třeba každých 100 metrů. To už je spíš navigační cvičení, přesto to jízdě dodává zvláštní, neopakovatelný náboj návratu ke kořenům MTB.

Po stopách zlatokopů
Rockies jsou divoké, nespoutané hory. Neustále cítíte jejich drsnost, sílu a živočišnost. Na každém kroku vás provází romanticky tajemná atmosféra zlaté horečky. Zasypané štoly, opuštěné rozpadlé boudy a zrezivělé stroje znovu pomalu pohlcuje příroda. Jezdil jsem většinou sám, byl to risk, ale jedině tak ochutnáte to nejlepší. Stanete se součástí přírody, spojíte se s trailem, který vás vede, poznáte, že vám hory dávají stejná práva jako medvědu, který vám kdykoliv může zkřížit cestu.

Ať jezdíte cokoliv, tady se vyřádíte. Pro silničáře jsou výzvou překrásné tří a půl tisícové průsmyky, sjezdaři se s chutí rozbíjejí na světoznámých tratích horských středisek. Nejlepší, co ale můžete udělat, je hodit batoh na záda, nasadit přilbu, sednout na fulla a pustit se na nezapomenutelné epické jízdy napříč horami. Rockies vám nabídnou vše z náročného all-mountainu: ďábelsky rychlé singletracky ostře kořeněné tunami šutrů, výjezdy z učebnice techniky pro pokročilé, stezky do nebes hřebenů, cesty proplétající se hlubokými kaňony. Po stokilometrových výpravách budete dojíždět v lehkém bezvědomí. Ale pocit překonání svých hranic je tak opojný.

S mými průvodci po Coloradu Zdeňkem a Hankou (před deseti lety se odstěhovala s maminkou do USA, v roce 2003 se stala univerzitní šampiónkou USA v MTB) jsme projeli hodně z nejoblíbenějších bikerkých lokalit Colorada. Ráj hřebenovek Breckenridge, Salidu s legendárním Monarch pass trailem, vycházející superzábavnou bikerskou hvězdu Fruitu i další. Povinností byl také výlet do Moabu. Na závěr jsme byli s jejími kamarády ve Winter Parku (2740 m n. m.), který se pyšní 600 mílemi trailů. Není tedy náhoda, že jej bikeři překřtili na Mountain Bike Capital USA – tedy hlavní město amerického bikingu.

To, co vypadlo na pohodovou vyjížďku, se trochu zvrhlo. Vede nás Craig na černém Bluru, je domácí a zná to tu dokonale. Jedeme takový malý závod, všechno v pořádném tempu. Letíme za Craigem po uzoučkých točivých trailech, které ani nejsou značené v mapě. Správný singletrack není širší než jednu stopu, tady je to navíc vyšperkované stromy často rozestavěnými blíž než 680 mm. Jak se to měří? Stromy jsou ve výši řídítek bez kůry a na zemi kolem leží záslepky do řídítek.

Národní park Rocky Mountain – silniční kola s sebou! NPRM byl založený jako desátý národní park v USA v roce 1915. Za vstup se platí poplatek (zatímco u nás jen návrh vyvolal skoro revoluci, ve světě je to normální) pět dolarů za kolo, deset za auto, třicet pět za rok. Na biku si v parku nezařádíte. I když i to se možná brzo změní. V USA již na základě výzkumů uznali, že biker neškodí přírodě víc než chodec, a tak v některých národních parcích byl pro ně zkušebně zrušen zákaz jízdy mimo zpevněné cesty. Zatím se zde ale stále může jezdit jen po asfaltkách, 360 mil krásných, lákajících trailů je jen pro pěší. Ale vzít silničku se vyplatí! Park totiž protíná Trail Ridge Road – nejvýše položená průběžná silnice v USA.

Vyrazil jsem na ni s Keithem. Je mu 77 let a má nezhoubnou leukémii, která jej nutí každý měsíc měnit krev. Přesto závodí a s přehledem vyhrává veteránské kategorie silničních závodů! Cestu začínáme ve 2500 m n. m. a končíme ve 3713 m n. m. Čeká nás přes 30 km nepřetržitého stoupání. Scenérie obklopující cestu je dech beroucí, připadám si jako v kině a šlapu vlastně jen tak mimochodem. Keith mě navíc baví historkami, které se mu přihodily při výpravách do Rockies. Jednou se při spaní pod širákem probudil ve chvíli, kdy jej překračoval medvěd! Třímetrákový predátor šel ale jen vybírat popelnice o 50 metrů dál, Keitha si nevšímal…

Když už tu budete, můžete se pokusit zdolat Longs Peak – nejvyšší horu národního parku pyšnící se výškou 4345 m n. m.

Rollins pass – 3700 m nad mořem všednosti Vstávám ještě před svítáním. Odměnou je mi zářivý východ slunce nad Coloradem a první autobus do Nederlandu – 15 mil a 1000 výškových metrů za necelé tři dolary. Řidič je navíc biker, a tak celou cestu klábosíme o trailech v Rockies. Při vystupování mi dává vizitku, prý až přijedu příště, mám se určitě ozvat, někam vyjedeme. Z horského městečka Nederland (2500 m n. m.) musím urazit ještě pět asfaltových mil do lyžařského střediska Eldora. Už abych tam byl – cesta je o hodně prudší, než abych o ní mohl říct, že mě baví. V opuštěné Eldoře mě vítá ranním sluncem překrásně ozářená hladina Peterson Lake, zelenající se sjezdovky a můj trailhead. Ten je tu klasicky spíš jen na okrasu. Za tabulí se totiž rozbíhá labyrint neznačených cest a cestiček. Chvíli se orientuju, sonduju směr několika stezek a nakonec jen instinktem volím tu nejužší. Je vystlaná měkkým jehličím – jaký nezvyk!

Krásným singletrackem se proplétám mezi stromy a doufám, že držím správný směr. Mám štěstí, trefil jsem se. Singletrack po dvou mílích končí a já se napojuju na širokou stezku po úbočí potoku Jenny Creek. Potok je navigační luxus – dovede mě až těsně pod Rollins pass. Těžkou stezkou stoupám mezi šutry a kořeny a užívám si nádhery, kterou k sobě poutá vzácná voda živé říčky. Míjím trosky mostu, na kterém si vyzkoušela sílu jarní voda a to, co vypadalo jako brod, se mění na trail, který jednoduše vede kamenitým korytem potoka. Aspoň vím, že jedu dobře… Přijíždím k jezeru Yankee Doodle, ve kterém se zrcadlí kolmá stometrová stěna úzkého hřbetu, který mě má dovést k průsmyku. Jeho zdolání je takřka vojenskou operací. Provádím obchvat zprava po překrásné vysokohorské louce klasického alpského vzoru, kde končí pásmo lesa a pozvolna přebírá vládu neomezené království šutrů. To připomíná, že už jsem vysoko, nad třemi tisíci výškových metrů. Za dobu, kterou jsem v Coloradu, jsem si už dávno zvykl – nadmořská výška více než dvou Sněžek mi vůbec nepřijde.

Po krátké lezecké vložce se napojuji na starou rozbitou šotolinovou cestu, která má společnou a velezajímavou historii s už nedalekým Rollins Passem. Ten kromě toho, že je jedním z nejvýše položených míst USA, kam můžete vyjet po singletracích, je také nejvyšším místem, kudy v celé historii USA vedla železnice. Jedu dál ve stopě starých kolejí po kamenné cestě zakousnuté do úbočí skal, opatrně překračuji chatrné polorozpadlé mosty a míjím trosky lavinových zábran lemující cestu. Nic víc nebezpečné dobrodružství, které skončilo v roce 1928, už nepřipomíná. Moje cesta ale v nejvyšším bodě průsmyku nekončí. Z cesty odbočuji na sotva znatelnou stezičku – Continental Divide Trail 7. Toto je ta slavná čára amerického rozvodí. Kamenní mužíci mě vedou po hraně čtyřsetmetrové strže vyšperkované horskými plesy a já nestíhám přehlédnout krásu, která mě obklopuje. Stojím na vrcholu. 3700 metrů nad mořem všednosti…

Text a foto: Petr Slavík