Tak dneska sám, kamaráde! Jindy na to tolik nemyslím, naopak jsou dny, kdy člověk samotu vyhledává, a kolo mu ji umožní. Za normálních okolností bych ani dnes na sparingpartnera nepomyslel, ale noc vše mění.
Soukám se do kalhot, natahuji přes ně reflexní gumičku s červenou blikačkou – když se ta potvora blikavá hýbe namontovaná na mém lýtku, je víc vidět. Kolikrát se mi už stalo, že auta, když mne dojížděla zezadu, přibržďovala – nahoru a dolů kmitající světýlko vypadá jako lucerna policajta. Na hlavu přilbu, na ní čelovku, pak pár kroků pro kolo obtěžkané výkonným světlem s pořádným akumulátorem. Pusu na manželčinu tvář. Neboj vlka nic, matko, ani já se nebojím! Za hodinku jsem zpět. V duchu odpovídám větou, ke které ani nevím, jak jsem přišel, na vtípek a prosbu současně: Já tě v noci nikde hledat nebudu. Jeď opatrně!
Noční jízdu mám rád, ale zatím jsem ji zakusil jen na silnici (nesčetněkrát), jejíž asfalt vám dává pocit civilizace a stálé přítomnosti lidí, nebo ve skupince. V ní jsme byli minimálně dva a maximálně asi šestnáct řezačů tmy. Ale sám? Do terénu? Mám premiéru.
Ujišťuji se, že se fakt nebojím. Start po silnici mi v tom pomáhá, ale už na horizontu mizím na polní cestu. Kameny odskakují od plášťů úplně stejně jako ve dne, prach, ten brach všech vyjížděk, také skřípe zuby jako ve dne, když mu přejedu po hřbetu. Proč ale ta jemná husí kůže, ten stálý pocit, že mi někdo běží za zády a už už mě chce bacit? Několikrát se ohlížím a jistoty mi to nepřidá – díky světlu vidím dopředu, ne dozadu. Tam je jen černo. Neváhám a zažhnu čelovku, kterou jsem původně navlékl na přilbu jen jako pojistku, kdyby hlavní lampa řekla dost. Otáčím se a čelovkou řežu tmu – nikde nikdo, jen já a můj lehký strach, jen já sám a on.
Noční jízda je úplně jiná než ta denní. Ve světle máte okolo sebe obrovský prostor a museli byste mít v hlavě rekordér, abyste si nahráli všechny vjemy zaznamenané okem a mozkem během třeba jediné hodiny a poté si je dokola a dokola pouštěli a věnovali se s každou novou projekcí vždy jinému detailu. Les, stromy, jehličí, zajíc, rostlina, ptáci, člověk, to vše se mihne okolo vás a vy vnímáte jen malou část té krásy.
Člověk? Co když ve tmě potkám člověka? Pozdravíme se uprostřed ničeho a opět do něj zaplujeme? Budeme se prát o svou další existenci jen proto, že to bude někdo zlý? Nebo snad přijde jen tupý úder ze tmy? Neměl bych tolik koukat na detektivky! To nedělám, tak proč ten nepříjemný pocit, že tu se mnou stále někdo je? Proč nemyslím na to, že pokud ano, jen se potkáme, dva noční rytíři, a popřejeme si krásnou noc, proč hned vidím zlo? Doba je snad už taková?
Opírám kolo o zeď, vypínám světla a nemůžu neslyšet chechot party výrostků a jejich poznámky o nočních bludičkách a mimozemšťanech. Třesou se mi trochu kolena – chladem jinak teplé zimy, husí kůží na zátylku, nepochopitelným očekáváním zla, ale ještě více skvělými zážitky a opojením z poznání nového prostoru, tolik nekonečného a přitom jakoby uchopitelného, vstřebatelného. Noc je velká čarodějka. Zvuky násobí v jejich hlučnosti a dává jim úplně novou podobu. Probouzí stíny, které se pohybují vzduchem okolo vás a vyvolávají mravenčení a místy pocit úzkosti. Byť jste na dosah nejbližšímu obydlí, přesto zůstáváte sám na malinkém kousku prostoru – je jen tak velký, kolik centimetrů je schopna osvítit vaše lampa. Má tolik rozměrů, kolik svítilen používáte. Když se z něj vrátíte domů, nevíte, zda se vám třesou kolena vzrušením, nadšením z návratu nebo smutkem z něj. Brzy pojedu opět, abych zjistil, jak to vlastně je. Třeba už se nebudu bát vlka nic a kouzlo odezní.