Úvod » Články k časopisu » Hra s ohněm a olejem

Hra s ohněm a olejem

Jaro je konečně v plném proudu a každý se pro sebe snaží urvat pár prvních slunečných paprsků po svém – nejinak i cyklisté. A tak zatímco v zimních měsících na kolo vyráží jen ti pravověrní, s teplejším obdobím a prodlužujícími se dny jich logicky přibývá. S tím také souvisí i náš (rozuměj cyklistů) zvýšený pohyb v hustém silničním provozu.

Nedávno jsem potřeboval autem zajet na chalupu, která se nachází ve směru pravidelných hromadných víkendových výjezdů pražských silničních cyklistů. A protože se jednalo o ranní hodinu, bylo setkání s nimi více než pravděpodobné. Popravdě jsem se na toto setkání i docela trochu těšil, i když k „mostu“ již z několika důvodů nejezdím – zamávat známým z auta, aspoň takhle je po čase uvidět. Setkání ale nakonec vypadalo úplně jinak.

Na okraji Prahy, před Zbraslaví, se kolona vozidel takřka zastavila a já začal tušit proč. Moje domněnka se potvrdila záhy, při odkrytí výhledu na dlouhou rovinku. Vpředu velký cyklistický balík brzdil provoz, táhla se za ním zhruba půlkilometrová fronta automobilů. Z juniorských časů mého ježdění si velmi dobře pamatuji, jak se nás starší a zkušenější cyklisté snažili nabádat k vzájemné ohleduplnosti, především pak k motoristům. V tomto případě ale bylo vše naopak. Žádné úhledné skupenství a ohled na druhé, pouze změť cyklistů jedoucích, jak každý chce. Výsledkem toho bylo, že tento „patvar“ zabral prakticky celou šíři vozovky. Předjíždět vzhledem k provozu v protisměru nebylo možné a hlavně bezpečné vůči cyklistům.

V tomto úseku je navíc silnice s kvalitním povrchem a širokým a zdůrazňuji čistým odstavným pruhem, v němž lze snadno jet. Proč to píši? Schválně jsem se v tom momentě pokusil vžít do role řidiče-necyklisty a mohu všechny ujistit, že jsem z toho neměl pěkný pocit. Nad vzniklou situaci jsem se sice povznesl a bezpečně posléze všechny předjel obloukem, jak by ale mohl reagovat i jen lehce nervózní řidič, který nemá ke kolu vztah? Po takovémto setkání navíc musí zákonitě nabýt dojmu, že cyklisté trpí pocitem neohroženosti a chybí jim byť jen kousek tolerance a ohledu k ostatním. Své rozhořčení pak šíří při jakékoliv příležitosti, mnohdy bohužel i při každém dalším setkání s cyklistou. Zub za zub, oko za oko, jak se říká. A vezměte jed na to, že takového pak rádi zkritizujeme, až zase pojedeme na kole. Pravda, pokud je někdo arogantní, nelze od něj ani jinou reakci očekávat, ale většina řidičů jsou slušní lidé. Proč tedy přilévat oleje do ohně? Proč dávat svému okolí další záminku v již tak vyhroceném vztahu (možná lépe řečeno absencí stezek pro cyklisty trochu nešťastném), jakým je ten mezi cyklistou a řidičem? Raději ani nezmiňuji neosvětlené jezdce vracející se z vyjížďky za tmy, to je kapitola sama o sobě.

Snažíme se upozorňovat na naše ohrožení v silničním provozu, ale přitom se v některých případech sami chováme zcela opačně k druhé straně, k řidičům. Snad si nejen u mostu brzy všichni uvědomí, jak důležitá je vzájemné tolerance a ohleduplnost. Mám pocit, jakoby se v poslední době bohužel z našich životů postupně ztrácela a byla nahrazována arogancí. Ta může postupně otrávit další slušné lidi. Nedivil bych se, kdyby se zanedlouho objevila samolepka na autech s textem: „Cyklisté, berte ohled na řidiče!“ I ona by měla opodstatnění. Kousky papíru ale nic neřeší.

Tyto řádky nejsou obhajobou neukázněných řidičů, pouze pokusem o pohled z druhé strany. Není moc příjemný, a to nejen pro tuto jednu zkušenost.