Na začátku sezony se s přestupem do stáje Fidea odstěhoval do Belgie. Doprovázela ho sice rodina, přesto důsledky změny prostředí byly citelnější, než si sám Petr dokázal představit. Paradoxně se byť s jistotou dvouleté smlouvy s cyklokrosovou formací číslo jedna ocitl v mnohem horším rozpoložení než před rokem, kdy mu po drtivou část sezony chybělo sponzorské zázemí symbolizované velkým otazníkem na dresu.
“Rozhodně to není tak, že tehdy jsem se víc snažil a teď, když už mě nic netlačilo, tak jsem se na to vykašlal,” brání se Dlask. “Jako člen velkého týmu cítím spíš větší odpovědnost za výsledky. V cizím prostředí jsem se nechytil, hlava to nevzala. Ve třiceti se prostě člověk předělat nedá, zaběhlé mechanizmy a domovina mi chyběly víc, než jsem čekal.” Zlom nastal ve chvíli, kdy v listopadu omarodil, vrátil se do Čech a už tu zůstal. Najednou pookřál, když mohl trénovat ve známých terénech, v kopcích, které v rovinaté Belgii postrádal. Také šel výrazně s vahou dolů, shodil pět kilogramů. Odbourání psychického bloku učinilo své.
“Chybělo mi větší tréninkové zatížení v kopcích. Na rovinách mě to nebavilo, občas jsem i zabloudil. A pak jsem se pro rozptýlení přejídal. Cpal jsem se sladkostmi, dával si druhou večeři. Naštěstí jsem doma kromě obvyklého režimu našel ideální počasí pro přípravu. I před vánoci se dalo trénovat na silnici v horách, výšlapy na Ještěd nebo Kozákov v prosinci, to je unikum. To mi pomohlo vrátit pohodu, kterou potřebuju. Už jsem napříště rozhodnutý, že zaběhlé zvyklosti měnit nebudu a že se do Belgie nevrátím i za cenu náročnějšího dojíždění na závody, můžu i víc cestovat letadlem. Ostatně, já jsem do toho, abych žil v Belgii, nebyl týmem vůbec tlačený. Chtěl jsem se jenom přizpůsobit, zapadnout rychleji do nového týmu, být mu blíž, absolvovat společné úterní tréninky. Ale jak je vidět, potřebuju pro psychickou rovnováhu známé prostředí. Byla to však moje volba, zkusil jsem to a nevyšlo mi to. Čistá mysl je pro mě důležitější než fyzická kondice. Do budoucna možná omezím počet závodů. Na tři starty v týdnu se prostě nedokážu připravit, chybí mi čas na kvalitní trénink. Jsem ten typ, jemuž roste sebevědomí, když v dešti ostatní nevyjedou a já si ten švih užiju.”
Nad vodou ho držela rodina, vedení stáje v čele s Hansem Van Kasterenem, mechanici, maséři i osobní trenér Vojtěch Červínek. Věděl, že v létě přípravu nepodcenil, že forma musí přijít. Bylo třeba vydržet.
Trochu se červená, že v České Lípě dosáhl vůbec prvního vítězství v sezoně! To se mu ještě v kariéře nestalo, aby si ho schovával až na domácí šampionát. Ale je to ta příznivější varianta, než kdyby v říjnu zářil a v lednu mu došly síly. Že by tedy konečně nastolil jiný model své sezony – čím horší začátek, o to lepší výsledek na mistrovství světa? Doposud tomu bylo většinou naopak, po Dlaskově stříbrné medaili na MS v Táboře 2001 a operaci kolene s následnou dlouhou léčbou téměř výhradně. Poslední dny před vrcholem sezony v Hooglede-Gits slyšel ze všech stran – loni jsi zářil a pak jsi na mistrovství světa zajel svůj nejhorší závod, teď se to obrátí! Nechce podléhat falešným iluzím, ale takové variantě by se nevzpíral. Vždyť sám cítí, že to byla jedna z jeho posledních šancí se na světovém šampionátu vrátit na medailové posty.
Kamil Hofman
Foto: M. Navrátilová