Úvod » Články k časopisu » Není teorií relativity

Není teorií relativity

Na Nový rok, o slepičí krok. Z nosu mi teče jak z vodovodu a mysl je otupělá srovnatelně s tělem. Když vidím z okna, jak se jedna za druhou noří známé postavy do nedalekého lesa k první letošní sobotní jízdě, snad ani nemám chuť chytit konec hada. Jak na Nový rok, tak po celý rok. To nám to pěkně začíná.

Na druhou stranu je takovéhle vnucené usednutí na střídačku užitečné. Srkaje citrónový čaj, jeden si uvědomí, jak moc samozřejmě bere fakt, že po pátku přijde sobota a s ní pravidelný švih mezi spřízněnými dušemi. Člověk je tak málo vděčný! Ještě spíš než nevděčnost ale tady róbu hlavní role obléká neustálá vyplněnost minut a hodin aktivitou. Jakoukoliv. Pořád se něco děje, něco si říká o pozornost a pak není čas rekapitulovat. Což je chyba, protože bychom si uvědomili, co všechno jsme dostali příležitost prožít.
Vlčák Žerména ještě dospává po stresující noci, v níž petardami ozářené nebe připomínalo Bagdád v čase televizní války a kalendář na hřebíku ve zdi už začal počítat nanovo od jedničky. Přitom prolistování toho střídaného není jen změtí číslic, ale rovněž za nimi ukrytými vzpomínkami. Velká expedice do hor letos, pardon – vloni, sice neproběhla, ale na mapu byla zanesena místa dosud braná za bílé končiny lvů a vybarvena nejlákavějšími barvami. Povedla se i revivalová expedice do kdysi oblíbené lokality. A pak ta spousta týdenních i víkendových jízd, zpestřujících běh všedních dnů. Vůbec to nebyl špatný rok. A to myšlenky zůstávají uzavřeny jen v cyklistickém pokojíčku, představujícím v mozkovém paneláku pouze jeden boxík. Odhlédnuto od optiky dvou kol, to se povedlo, to ne. Tak to chodí. Nikdo, kam jen si vzpomenu, ale vyloženě nenarazil natvrdo – spíše je důvod k oslavám a díkčinění.

Až zítra nebo pozítří budou oči méně vodnaté a hlava přestane třeštit, sáhne s velkou pravděpodobností ruka po jedné z tiskovin vršících se na hromadě na stole. Irák – Občanská válka, Afrika – Co s extrémní bídou?, Čína na pokraji ekologické katastrofy, Palestina, Severní Korea, Bělorusko, utečenci, násilí, nemocní bez pomoci a prostředků, závislosti… Jak se postavit k tomu, že zatímco jedni na celoodpruženém kole – za skutečně poctivě vydělané peníze – relaxují v přírodě, jinde umírají staří i mladí, protože není voda. Voda, kterou si po vyjížďce myji kolo. Je to relativní? Nemohu takto přeskakovat vzdálenosti tisíců kilometrů, hranice kultur a států? Skutečně to nejde? Naše planeta tedy není jedním světem?

Namísto další z teorií, proč nelze s věcmi hnout v dohledném horizontu k lepšímu, se objevila koncem roku v médiích zpráva, že Hans Rey organizuje sbírku bicyklů coby dopravních prostředků pro Afriku. Obdobně činí i Kona, která zase dotuje botswanské ošetřovatele speciálními cestovními velocipedy. Cestu, jak pomoci, hledá (našel) Tom Ritchey. Samozřejmě, že jsou to kapky v obrovském oceánu, ale – když už jsme začali s těmi příslovími – lepší něco než nic. Možná ale, že důležitější než oněch darovaných 200 kol od Kony je samotný fakt, že si třeba někde někdo z nás uvědomíme – ještě než začneme nadávat, že nás zase začalo nebe zkrápět v půlce švihu anebo že brzda už zase nepracuje, jak má -, co za úžasný dar je cyklistika pro zábavu. A že není úplně samozřejmé, že v ruksaku čeká tatranka nebo dvě. A odtud už je jenom kousek ke skutečně globálnímu pohledu na svět – se všemi z toho vyplývajícími důsledky a závazky.