Úvod » Články k časopisu » JEN NEBÝT MEDVĚDEM

JEN NEBÝT MEDVĚDEM

Každý sport, který člověk bere alespoň trochu vážně, vyžaduje určitou pravidelnost. Veledůležitou věcí je také motivace, která nám pomáhá přenést se například nad momentální lenost nebo celkové znechucení z nepřízně počasí či pracovních problémů.

V létě tento problém většinou není třeba vůbec řešit, jelikož teplé počasí a světlo přetrvávající do pozdních večerních hodin vyloženě vybízí k všemožným aktivitám po návratu z práce. Jak se ale postupně začne přibližovat konec roku a světla přes den rapidně ubývat (navíc přidejte třeba klesající denní teplotu či přehlcenost oblíbenou aktivitou), cítí mnoho z nás jakési medvědí pudy, které nabádají uložit se k zimnímu spánku, rozuměj nejčastěji do postele před televizi, a tu odpornou zimu zde tiše přetrpět. Pokud bychom to ale takto skutečně aplikovali, tak se z nás přes zimu stanou neforemné hroudy sádla, které jen stěží objedou zlomek toho, o čem při zimním rozjímání s pytlíkem mastných brambůrků v ruce snily.

Cestou, jak si minimálně nezhoršit celkovou fyzickou kondici, je hledání vhodných sportovních alternativ, které lze provozovat i za tmy a po pracovní době. Vždyť rezignovat jen kvůli podmínkám znamená určitou slabost. Ta samá slabost se ale může objevit, když sice víte, že večer můžete běhat nebo posilovat, ale nepřinutíte se. Je proto dobré nejen vědět, ale také být připraven – motivovat se.

Já jsem například našel tento podzim zalíbení v běhání, při kterém mě doprovází můj, jak říkají kolegové, středně malý pes. Je to výborný způsob, jak skloubit nezbytné venčení a určitou tréninkovou jednotku. Než jsem měl psa, chodil jsem běhat i sám, ale nebylo to úplně ono – najednou chyběl sparingpartner, onen potřebný a mnohdy nezbytný prvek, kterému když slíbíte, že v šest se jde, tak vás nenechá lenošit, abyste mu to vy příště oplatili. V porovnání s jízdou na kole je totiž běh v mých očích dosti nudný sport a musel jsem se pokaždé značně nutit. Teď stačí, když sáhnu pro „běhací“ boty a Sára už ví, co se chystá, a radostně začne skákat a štěkat.

Když jsme takhle chodili běhat na podzim, bylo to skvělé – počasí bylo stále poměrně přívětivé a ani návrat lehce za šera nám nijak nevadil. Jak ale přišla změna z letního na zimní čas, vyvstal problém. V šest, kdy se obvykle vracím z práce, již byla tma a moje chuť tak rázem prudce klesla až téměř na bod mrazu. Zase jsem se začal nutit (nezbylo, než běhat pod lampami, což z pro mne už tak malé zajímavosti běhu ještě ubralo) a ani radostné psí oči mi nepřidaly. Běžet třikrát po sobě ten samý okruh mi prostě vadí.

Řešení ale přišlo záhy v podobě testu světýlka, které lze použít jak na řídítka kola, tak i jako čelovku. První běh s ním na čele ve mě budil rozpačité pocity, jelikož s kuželem světla vycházejícího z mé hlavy jsem si připadal trochu jako mimozemšťan. Poměrně brzy jsem toto ale přestal řešit a začal si užívat možnost pohybu v přírodě i za naprosté tmy. Je to úplně jiný pocit než ve dne, jelikož člověk více než jindy zkoumá dění okolo sebe hlavně sluchem. Drobné světýlko kmitající přede mnou pak beru jen jako drobného pomocníka, abych nesešel z cesty nebo nezakopl o ležící větev či jinou přírodní nástrahu.

Našel jsem si zábavnou činnost. Běhání s čelovkou v potemnělém lese je jen jedna z mnoha možností, co podniknout v zimě a nemuset se přemáhat. Člověk se kolikrát musí umět správně motivovat, aby si trochu potrápil tělo, najít svou cestu, být pořád činný. Sednout do křesla dokáže každý – a navíc to nebolí. Léto to ale vidí jinak a mě je líto obětovat pohodlí možné zážitky z prašných cest a stezek. Nejsem medvěd, který po prospané zimě svižně vyrazí vpřed.