Úvod » Články k časopisu » DOBŘE, NEBO ŠPATNĚ?

DOBŘE, NEBO ŠPATNĚ?

DOBŘE, NEBO ŠPATNĚ?

Na víkend jsme měli jasně připravený plán. V Sušici hrála naše oblíbená kapela, ale nechtěli jsme přijít o ježdění na kole, a tak jsme to spojili. V pátek 180 kilometrů tam, v sobotu v klidu dospat a navštívit kamarády a v neděli 180 kilometrů zpátky. Těch pár věcí snadno uvezeme v batůžku.

Po ránu klidná snídaně a ve dvou vyrážíme. Cesta odsýpá, je to fantazie, a to nás další čeká večer! Dorazili jsme včas, stihli se vykoupat v rybníce, dojít do hospody na oběd a nářez může začít.
Druhý den ráno jsme se vysoukali ze spacích pytlů pěkně vymrzlí. Bylo docela chladno a naše pytle na to asi nebyly připravené. Kdo věděl, co to je komfortní a extrémní teplota? Po rozmrznutí pokračujeme v plánu, ale ten se brzy hatí. Kamarádovi prasklo cosi v řazení, a to tady v okolí Sušice nikdo neumí opravit. Vlastně ani jinde v okolí, jen v Praze. Pragocentrizmus v přívětivém vydání – aspoň někde se v bikách někdo vyzná!
Dojíždíme na první vlakovou zastávku, chytáme první spoj a hurá do Prahy, tam nám pomohou. Pomohli. Ještě není moc pozdě, a tak se místo k vlaku vydáváme směrem na Sušici. Počasí se ale po třiceti kilometrech kazí, teplota klesá a začíná pršet. Nemáme s sebou nic. A kdyby jen s sebou, my prostě nemáme nic než kraťasy a bavlněný dres. Zkuste taky něco jiného na bike sehnat! Jsme rádi, že vůbec máme horské kolo, i to je boj pořídit. Možná ho seženete zase jen v Praze.
Trpíme chladem, ale vzdát se nechceme. V prvním městě na trase stavíme v lékárně a hned potom vedle v prodejně oděvů. Schováváme se v autobusové zastávce a vítězoslavně stříháme do vyprošených igelitových pytlů od obleku otvory pro ruce a hlavu. Z kapsicínových náplastí z lékárny, které tak hezky hřejí a chrání před vodou, trháme papíry a lepíme je na zatím nechráněné lokty, ramena a zápěstí. Jsme připraveni bojovat dále, a v téhle bitvě vítězíme. A to jsme celou dobu nepomysleli na to, jaký asi vodní sloupec a míru prodyšnosti mohou tyhle igelitové pytle mít a jak jsme navrstvili bavlněná trička pod bavlněné mikiny.
Dojíždíme do Sušice, parkujeme kolo u známých na zahradě a hurá do sucha. V nohách máme 150 km. Je nám krásně, i když voda ve sprše proklatě pálí, byť je téměř studená – to zbytky kapsicínových náplastí dělají své, když navíc chvíli předtím lep skalpoval naše ochlupení. Popít, pobavit se, a to skoro do rána bez ohledu na fakt, že zítra se vracíme 180 km zpět na jih Čech, kde naše pouť začala.

Právě jsem se vrátil z Německa z veletrhu Eurobike, kde opět přibyly další dvě haly plné novinek pro další sezonu. Je noc a nemůžu usnout, tak jen tak čučím do stropu a přehrávám si v hlavě příběh z roku asi 1994, který mi o víkendu na jedné akci vyprávěl kamarád. Co je vlastně víc: shluk milimetrů a dokonalých staveb a nejmodernějších materiálů a bůhvíčeho ještě, nebo moje prastaré důchodky coby zimní tretry, boty s měkkou kluzkou podrážkou, která se při záběru obmotala bez náznaku vzdoru okolo pedálu, více volného času a kolo, o jehož kvalitách jsem příliš nepřemýšlel, ale o to více na něm jezdil, a to navíc v době, když to v Čechách vše začínalo?