Úvod » Články k časopisu » Co by na to řekl Henri?

Co by na to řekl Henri?

Průběh setkání s kamarádem-cyklistou po dlouhé době známe všichni. Obvyklé věty: ahoj, jak se máš a cos dělal celý ten čas, střídá další téma. „Hele prosím tě, jakej je ten Šírer? Co je to zač? Co od něj můžu čekat? Není moc tvrdej?“ Případní kolemstojící neposlouchají, protože by chtěli, ale znáte to – stojíte na zastávce a hovory v hloučku čekajících nemůžete neslyšet. Je zábavné sledovat, jak jejich tváře plní nejistota. Pocit, že něco je špatně. Nebo minimálně jinak, než je běžné. Vlastně úplně jinak!

„Hele, fakt dobrej, mám ho rád, přemýšlíš o něm? Samozřejmě jde taky o to, jakýho myslíš!“ Hlouček tichne. Jedna z klasických rozprav na téma, kdo jaký je? Zajímavé zpestření vyčkávání, až vibrující kolej oznámí příjezd tramvaje. Domněnka by nebyla daleko od pravdy, vždyť Šírerovic firma jsou tři chlapi v příbuzenském poměru, táta a dva synové. Nebyla by, kdyby…
„Ale vlastně je to jedno, všichni jsou dobrý, mluvím o srdci. Už jsem měl možnost je párkrát vyzkoušet. Odlišujou se v drobnostech, který jsou daný jen tím, co mají na sobě a do čeho jsou obutý. Když jsou oblečený v obyčejným ohozu, je to tomu poplatný, ale to je stejný u všech, nejen u Šírerů! Když levně ohákneš Svoradu nebo Mrázka, taky to nebude ten pravej zázrak.“
Co já to poslouchám?! Tohle chci slyšet do konce!
„A obutí? Zásadní věc! Když je moc těžký, tak se ani jeden z nich nehne z místa. Jsou jak přilepený. Ale jak je obuješ nalehko, vystartujou jako chrti. Je to pak úžasný svezení na každým z nich.“
Proboha!
„Člověče, ale řeknu ti, že jsem byl naposledy hodně příjemně překvapenej z Lemonda, ať tě taky nenechám přemýšlet jen o Češích. Co byl normálně stavěnej, byl normální, nijak nevybočoval, ale co má plochý nohy, je to úplně jiný kafe!“ „Hm, to je zajímavý, jak nohy změní charakter… A co starej dobrej Fisher? Nedávno jsem ho viděl v televizi. Chtěl bych se na něm trochu zhoupnout v terénu, myslíš, že už má dobrý klouby, nebo jsou pořád tak mizerný, nic nevydrží a musí se mu často měnit?“ „Žádnej strach, co z Garyho vyndali ty silikony a vrazili mu tam průmysly, je to pohádka. Je dokonce o poznání citlivější, kamaráde. Doporučuju – až ho protáhneš po kořenech, dáš mi zapravdu. Gary je Gary! Tvůj zadek si bude chrochtat!“
Slabší nečekají na tramvaj a vyráží pěšky.
„Pořád to nejede, aspoň tě nezdržuju. Poraď, v čem vyrazit?“ „Kamaráde, co Kalaš? To je fakt paráda, svezení v něm je úžasný! Ale jestli jsi gurmán, zkus mistra Campagnola, Italové mají něco do sebe!“

Tramvaj přijíždí a dav nejistý zvláštní scénkou nasedá. Přemýšleli jste někdy o tom, jak je fajn mít skvělý nápad a dát mu své jméno? Jak úžasný to musí být pocit, když pak vidíte lidi spokojené s produktem nesoucím vaše jméno? Myslím, že to je podobné, jako když jste pyšní na své dítě. Jen nebývá kladu bez záporu. Když potkám pány Kalaše, Šírera, Svoradu a další poté, co jejich produkty proběhnou testem, v nitru se trochu bavím a navenek asi červenám – co jsem vám to zase provedl?! A přemýšlím, jak asi bylo třeba panu Henrimu, když si lidé povídali o tom, jak ten Ford je línej, má tvrdej předek, měkkej zadek, divný lampy, strašně kouří a páchne, ale dobře se v něm jezdí?