Úvod » Články k časopisu » Článek o článku. A něco navíc.

Článek o článku. A něco navíc.

Řadu filmů uvádí s dostatečným předstihem před premiérou nejen všemožné upoutávky, ale také dokumenty jmenované nejčastěji jako Film o filmu. Tedy aspoň ty, kterým se to poštěstí a některá z televizí pořad odvysílá. Není od věci mluvit zde o štěstí – jde o to oslovit co nejvíce potenciálních diváků a jak to udělat lépe, než veselými historkami z natáčení a nahlédnutím do zákulisí.

Výroba jednoho čísla časopisu je jistě kratší a snazší a nezaměstná tolik lidí, ale přesto nám něco podobného chybí – takový článek o článku. Každý z nich stojí úsilí, u většiny se pobavíme, zažijeme veselou historku (viz za všechny například dva malé příběhy v putování po českých a slovenských horách v tomto čísle), a pak se nenajde prostor podělit se o to vše okolo – další článek už čeká u klávesnice. V případě tohoto čísla mi to ale nedá vás aspoň stručně do jednoho článku vtáhnout. Možná je to blízkostí tématu a jeho zpracování filmařské branži.

Velo není televize ani filmová společnost, přesto jsme vytvořili do jisté míry filmový štáb a pustili se do animace smyšleného příběhu. Držíte v ruce lednové číslo, první z dalšího ročníku, a to je vždy příležitostí trochu se před koncem roku a začátkem dalšího osvěžit, odlehčit jedno téma. Letos jsme si opět vymysleli příběh, ale do hlavních rolí cyklistického páru najali dřevěné loutky s olověnými údy, vyrobené jen pro tento jeden účel. Ve vedlejších rolích jim sekundovali plastoví kolegové.

Znali jsme příběh, měli herce, ale chyběly kulisy. Uzávěrka (a s ní premiéra) se blížila tragicky rychlým tempem. Před víkendem jsme si rozdali úkoly a v sobotu a neděli se vrátili do dětských let – Eda stavěl lávku pro freeridovou scénu a šil letní oblečky, André připravoval domky z papíru a jako bonus scénu s ohništěm a rožnícím se prasetem, k tomu z ořechů vybrousil přilbičky, já s dcerkou barvil domek, stavěl postel a šil šaty, Mirek chystal uniformu zdravotní sestřičky, Martin s Kamilem vybrali svým dcerám mnoho z jejich hračkářského arsenálu. Všichni jsme pak hledali cokoliv použitelného za kulisu.
Přišlo pondělí, vysvitlo slunce, což jsme potřebovali, ale taky se výrazně ochladilo. Po třech hodinách natáčení a pouhých čtyřech hotových scénách z dvanácti jsme byli jako panáci my – ledoví, promrzlí. Druhý den ráno mi André napsal, že má teplotu a leží v posteli. Však jsem ho večer nemohl zahřát ani lipovým čajem, ani odvarem ze zázvorového kořene – jen seděl v zimní bundě a čepici u počítače a snažil se rozhýbat ztuhlé prsty. Zlikvidoval jsem jednoho asáka, asistenta, jak říkáme my, filmaři, ale ten pojem asi znáte… Kde teď najdu dalšího?

Nazdar Štěpáne, že nevíš, co dnes děláš? Za chvíli jsme spolu sypali písek k rybníku a vytvářeli za pomoci ananasu a dalších propriet mořskou pláž, přidali další dva exteriéry, abychom se konečně vrhli na interiéry a dílo dokončili. Vše jsme samozřejmě dokumentovali jak fotkami, tak i videi. Akce se povedla, příběh spatřil světlo světa, vy můžete posoudit jeho kvalitu a toto vydání seriálu Článek o článku může skončit? Nikoliv.

Vlastně jsem tyto řádky psal i z jiného důvodu. Animace, vytváření fotografických komiksů či smyšlených příběhů (viz lednová čísla posledních ročníků) jsou, doufáme, zajímavým jednorázovým zpestřením časopisu, ale i naší práce. Bavíme se ale u přípravy každého článku a čísla, každého ročníku. Asi jste si všimli loga Velo 10. ročník, který toto číslo otevírá. Za tu řadu let nás nikdy nepřestalo bavit jezdit na kole, proto i práce sama je pro nás nejen hodinami denně, které musíme strávit v práci, ale zábavou a do určité míry naplněním života. Myslím, že právě tento vztah dělá Velo časopisem, jaký je – periodikem, z něhož je láska k oboru patrná, a je to ona, kdo mu dává duši.

Přeji si a nám všem, aby vás Velo při čtení i nadále bavilo minimálně tak, jako nás jeho příprava, a aby jeho právě načatý desátý ročník byl současně i odrazovým můstkem pro minimálně dalších deset společně strávených let! Uděláme pro to maximum.