Tom Ritchey je ale úplně obyčejný a skromný chlapík, který zde měl jen jednu z desítek zastávek na své pracovní pouti po celé planetě. Musí hodně cestovat, ale nejraději je doma, na samotě v kopcích uprostřed kalifornských lesů, ve své dílně a ve srubu, v němž žije se svými dětmi a ženou a kde také tvoří, pracuje a testuje. Prostě tam, kde se rodí produkty, které formovaly a stále formují podobu cyklistické techniky. Tam jsem měl také před čtyřmi roky tu vzácnou příležitost strávit jeden nezapomenutelný den.
Naše pražské setkání tedy nemohlo začít jinak než vzpomínkou na společné chvíle na prosluněné terase a na povídání na řadu témat cyklistice kupodivu na hony vzdáleným. Tom přemýšlí o světě, o bohu, o spravedlnosti i o lidských potřebách takřka neustále.
Samozřejmě jsem mu ten den chtěl připomenout ukázkou Vela 6/02 a on se velmi radostně podivil. „To je Jay, můj syn!“ „A to je moje kolo! A moje dílna! A můj kocour!“ Nezastíral radost a překvapení. Ale Tome, vždyť jsem ti posílal několik výtisků, zní má odpověď. A pak ihned nacházíme rozřešení: „Dejv!“ Posílal jsem je po Dejvovi! Velo prostě nemohlo dorazit, přestože Dejv pro Ritcheyho roky pracoval, přestože pochází ze stejného regionu, přestože oba žijí poblíž San Francisca a často se setkávají…
Tom je ale doslova uchvácen rozsahem i podobou Vela (zní to sice samolibě, ale co naplat). Listoval jím tak dlouho, že jsem otázky týkající se novinek Ritchey pro rok 2007 odsunul stranou a pozeptal se poději Claudia a Ricarda z evropského zastoupení značky. Tak vzácnou chvíli s mužem, který „byl u toho“, když se rodilo horské kolo, by bylo škoda promarnit. A také seriál o třicátém výročí MTB jej zaujal nejvíc. Vyhrkne: „Víš, jak to opravdu bylo v tom devětasemdesátém?“ A pak skoro doslova odvypráví příběh, který je vytištěn na otevřené stránce Vela v češtině.
Ano, tak to doopravdy bylo, Joe Breeze si u Toma jakožto zkušeného stavitele rámů chtěl nechat postavit rám vhodný pro jízdu do terénu. Jeho podobu dali spolu dohromady. Gary Fisher se to domákl a ucítil příležitost („na to on je machr, má nos na příležitosti“) a objednal si stejný rám. „Udělej mi stejný rám, jako máte vy,“ řekl Gary a Tom svařil rovnou tři, jeden i pro sebe. „Vyrobit horské kolo nebyl takový problém. Měl jsem zkušenosti se stavbou silničních rámů, tam člověk pořád řeší úhly, velikosti a také hmotnost. U horského kola stačily tři velikosti a jelo se. Výrobců bylo více, ale problém byl s komponenty, s řídítky, s představci, sedlovkami, a já je tehdy začal vyrábět snad jako jediný. Připravili jsme pak s Joe Breezem kolekci kol a podklady pro první katalog. Je to stará historie, ale je fakt, že Joe o tom Garymu opět řekl. Byl jsem v šoku, když tentýž katalog byl vytisknut s jinou obálkou a kola se jmenovala Gary Fisher. Nějaký rok jsme pak spolu nemluvili, ale svět cyklistiky je příliš malý na to, aby v sobě člověk živil zlobu celý život. Normálně jsme pak fungovali vedle sebe. Gary je prostě úplně jiný než já. On sám nikdy nevyrobil jediný rám, ale vždycky měl obrovský cit pro obchodní stránku věci a kolům rozumí, to ano. Já trávím čas raději v dílně a na kole. Když přemýšlel o tom svoji značku prodat, dokonce se se mnou přišel poradit. Já byl proti, nikdy bych to neudělal, nikdy bych nechtěl ztratit moc a kontrolu nad svým jménem. On to obětoval, chtěl víc a také to dostal. A podle mě taky zároveň o všechno přišel. V tom je rozdíl mezi námi i mezi vývojem našich značek. Raději dělám malé kroky, ale s plným vědomím, že to je to nejlepší, co jsem byl v dané chvíli schopen vyrobit.“
Je vidět, že by Tom o době před dvaceti a více roky mluvil rád, ale své povídání často směřuje k obecným, až by se dalo říci filozofickým zamyšlením. Tak jako tehdy o víře a bohu teď mluví o pomoci potřebným a oči mu opět vlhnou dojetím. Proto jsme od poctivosti ve výrobě cyklistických součástek tak rychle ve Rwandě a u projektu, který právě teď Toma nejvíc naplňuje – dobročinnosti, pomoci lidem v této africké zemi, ještě před třinácti roky zmítané genocidou. Tom Ritchey teď vyvíjí kola pro tento chudý kus planety. „Potřeby tamních lidí jsou úplně jiné. Všimněte si, že v Africe někdy jezdí na jednom kole dva i tři lidé, kolo musí být bytelné a musí mít stupačky pro další lidi a nosiče, které uvezou obrovský náklad. Lidé tam neznají součástky, které by jim práci i dopravu usnadnily, třeba přehazovačky, kola tam vypadají jako před sto lety. A co je nejdůležitější – cena nesmí být o mnoho vyšší než dnes. Částečného uhrazení těchto kol se můžeme dočkat například v kávě nebo v jiných zemědělských produktech…“
Dobře Tome, to jsou vyhlídky do budoucna, určitě se nenajde nikdo, kdo by jim nepřál zdar a celé naplnění. Jsou to smělé a krásné plány. Ohlédněme se ale jaké byly vyhlídky značky Ritchey tehdy, v době mé návštěvy, a jak se k dnešnímu dni naplnily. „To byly snad nejtěžší chvíle v mém životě, kdy se rozhodovalo o mém bytí a nebytí. V roce 1992 jsem s Mikem Sinyardem (majitelem Specializedu) přemýšleli, jak se prosadit na zahušťujícím se cyklistickém trhu. Založili jsme společnost Epic Team, jejíž podstatou byla naše úzká spolupráce. Prodělali jsme obrovské peníze. Byla to největší chyba nás obou, z níž jsem se já finančně dostával řadu let a jsem vděčen jednomu renomovanému ekonomovi, že mě z té situace vyvedl. Trvalo to dlouho, ale zůstal jsem jediným vlastníkem firmy a s čistým štítem. Mike byl v „léčbě“ rychlejší, přišel ale o část svého podílu ve firmě. Teprve poslední dva roky mohu říci, že jsem úplně v pohodě.“
Zdálo by se, že s tím osobním vyrovnáním nějak souvisí i fakt, že Tom Ritchey má v Praze s sebou kolo a chce na něm odtud odjet sám do Švýcarska. On je ale znám tím, že jej s sebou vozí pořád, i do Asie, kde na ježdění není moc prostoru. Prostě uzavře jednání s taiwanskými kravaťáky a jede se projet. Proto také má své kolo skládací. Je to také jediný rám, který se dnes pod značkou Ritchey vyrábí. Smontování titanokarbonové silničky mu trvalo asi patnáct minut, vše bylo na závity, i lanka měla závitové přechody, po jejichž spojení bylo vše okamžitě seřízeno a připraveno k jízdě. Na kolo měl Tom všechno, jen spodní prádlo mu musela paní Vokolková (manželka dovozce značky Ritchey) běžet dokoupit.
„Když ujedu denně kolem 200 kilometrů, musím tam za týden být, ne?“ Tak neuvěřitelně zněla prostá otázka tohoto podivína s utrženými rukávy a s obrovskými sandály na nohou, člověka velkého jak svou postavou, tak silou své osobnosti a ducha. „Na kole jezdím pořád, patří to k mé práci a život si bez ježdění vůbec neumím představit. Kromě toho takhle vím o svých součástkách opravdu úplně všechno! Od té doby, co jsem byl v americké reprezentaci, jsem nenajel ročně méně než 15 000 kilometrů.. Mimochodem, nevíte jaké je v Alpách počasí, nechce se mi s sebou vůbec nic vézt…?“ Tom Ritchey vypadá jako mimořádný a šťastný chlap.
Martin Raufer
Foto: Eda Pinkava
Na kole s NÍM!
Tom je i ve svých padesáti letech prvním testerem novinek z vlastní produkce. Z velké části se tak děje díky skládacímu kolu, které jej provází na všech cestách. Měl ho s sebou i v Praze. Společná vyjížďka patří k mým největším cyklistickým zážitkům.
Pohled na Tomovu skládačku naboural zažitou představu, že podnikatel jeho ráže musí mít automaticky luxusní a nablýskaný stroj. Toto kolo bylo prý naopak postaveno ze „zbytků“ po úklidu dílny. O tom svědčila také kombinace materiálů použitých ve výbavě – karbon, ocel i titan. Zajímavé bylo pozorovat koncert rukou při sestavování stroje. „Co se divíte, když mi mezi jednáními zbývají jen malé chvilky času na vyjížďky, vše musím zvládat rychle,“ zněla odpověď nad slovy uznání o rychlosti a preciznosti montáže. Specialitami kola byly náhradní dráty přilepené na přední vidlici nebo kliky s velkým převodníkem s pouhými 48 zuby. „Kolo musí být věrná mula, nesmí ho nic zaskočit. A menší převodník? Kam by člověk v padesáti spěchal…“ Tato slova se ale nijak neslučovala s děním na společné vyjížďce, kterou připravil Michal Vokolek, český distributor značky.
Bylo horko, Tom na sebe natáhl dres s ustřiženými rukávy (podle způsobu to vypadalo na práci nůžek na nehty). Trochu mě zarazila absence přilby na jeho hlavě – vždyť je známý, může být idolem mnoha mladých jezdců a jak jinak jim jít příkladem, než sám pečovat o svou bezpečnost. Jeho reakce mě překvapila: „Devadesát procent úrazů hlavy je v obličejové části, kterou helma nechrání a její používání je jen následek reklamních kampaní výrobců pro zvýšení prodeje.“ Na mou poznámku, že oněch 10 %, kterým může helma pomoci, není málo, jen s pousmáním pokrčil rameny. „Starého psa novým kouskům nenaučíš!“
Vyjížďka v okolí Benešova se odehrávala ve svižném tempu. Přizvaní účastníci měli v řadě případů co dělat, aby Tomovu tempu dokázali stačit, natož si s ním povídat. Morálku pak v několika případech nalomil i tím, že jakoby bez úsilí poodjel ze skupiny a udělal si pár fotografií do svého archivu. Po dvou hodinách jsme se vrátili zpět, a bylo vidět, že pro mnohé sesednutí z kola znamenalo spásu.
Eda Pinkava