Úvod » Články k časopisu » Na pěšinu se nečeká

Na pěšinu se nečeká

Letní jízdy vprostřed týdne jsou už taková tradice. Ještě kolem osmé hodiny je v lese jakž takž vidět, přitom odpolední vedro již je hustým porostem filtrováno, takže je více snesitelné. A ty pohledy z posledního kopce trasy na tmavnoucí slunce, blížící se k obzoru… Uprostřed jedné takové vyjížďky, naplněné prázdninovým uvolněním, byť nikdo z nás již není školou povinný, se z vedlejší pěšiny nečekaně připojil Láďa. Je to už pěkných pár let, co jsme se viděli naposled. Nejpádnějším důkazem toho je proměna Ládi juniora – tolik vyrostl.

Ti dva chlapáci si vyrazili užít kalifornsky suchý terén zrovna jako my. Ne snad, že by Láďa znovuobjevil ztracenou bikovou vášeň – jezdil celou tu dobu, co jsme na sebe v lesích nenaráželi. Jenže se o kolo dělí se surfovým prknem a spoustu času tráví v jižních krajích klouzáním po vlnách, popřípadě čekáním na dobrý vítr. Láďa junior se potatil a dokonce se prosazuje i v soutěžním windsurfingu. Jó, pláže, písek mezi zuby, vlasy vyšisované od žáru, holky v bikinách, večerní mojito kdesi na terase, chladivý stín zdiva a vánek od moře – každý si to asi zvládne představit. Paráda. Co víc si přát? Vítejte v republice Fantazie, mohu pro Vás ještě něco udělat?

O dva výjezdy později se loučíme a naše grupa pokračuje pěšinou k dalekému výhledu na ostrohu nad řekou. A pak srnčí stezkou do údolí. A přes potoky. Vzhůru, a další sjezd, vykrojené zatáčky, skoky přes kořeny, škádlení se pneumatiku na pneumatice s ostatními. Bikové eldorádo, a přitom hned za branami města. Po pracovním dni, jako taková příjemná tečka. Najednou se pláž mění v nesnesitelnou výheň, vítr ani nenapne plachtu, Kubáncovi se mojito moc nevyvedlo namíchat a kočičandy se ukazují být pěkně protivné.
Vážení zájmů a koníčků je vždycky subjektivní a nespravedlivé, ale nějak si tu nemohu pomoci. Po počátečním slastně-mlsném olíznutí jsem rád za svůj biking a navýsost spokojen. Nemusíme nikam cestovat, abychom se ponořili do svého moře blaha. Nejsme závislí na příznivém foukání oblak. Jaro, léto, podzim i zima jedno jest – stále v sedle, obklopeni sítí cest tak hustou, že bychom potřebovali životů jako kočka, abychom je všechny seznámili s dezénem našich gum.

Říkám si, je to namyšlené, do sebe zakoukané. Ale na pomoc spěchá kupecká matematika s prostým vypočítáváním výhod: fotbal – potřebuješ spoluhráče, na kole můžeš sám. Rozmary počasí zase přinášejí paralelu s dalším sportem – snowboardingem, de facto surfováním v zimě. Krásy tohohle hobby jsou neméně pohádkové než zařezávání se do vln. Zatímco ale bicykl nezastaví hned tak nějaká slota, prkno je bez bílé nadílky bezzubé. A toho národa ve střediscích! To se s izolovanou přítomností v prostřed lesů nedá srovnávat. A kolik z nás může hned za domovní brankou zacvaknout přezky vázání?
Jen budu do podzimních plískanic muset vyřešit tu záležitost s nosem – od samé pýchy se mi nějak natáčí vzhůru.