Ať chceme, nebo ne, ať si to přiznáme anebo ne, člověk dnes prostě přírodě škodí. Raději mlčíme o znečišťování při výrobě i dopravě, zmenšujeme plochy přirozené zeleně na úkor obytných aglomerací, zaháníme zvěř hlouběji do lesů, snižujeme její stavy. Vedle těchto všeobecně známých a trpěných prohřešků však bez dopadu na zelenou říši nezůstává ani turistika či sport. Přítomnost skupiny pěších anebo cyklistů narušuje přirozené prostředí pro faunu i flóru.
Ano, podrážka boty ničí chůzí po louce květiny a jízda po lesní pěšině zase jistě znamená rozmačkání několika mravenců a tu tam i brouka. Ona totiž již ta samotná pěšina může mít negativní vliv – parcelací lesa, cizorodým zpevňujícím povrchem atd. Zde by bylo ideálem ponechat přírodu divokou, bez zásahů a vstupu, jak to vídáme třeba v pralesech národních parků. Tušíte ale, že to není dost dobře možné a že i rekreace má své místo v životě. Jde tedy o to, aby byla co možná nejšetrnější a aby její účastník byl poučen o rizicích a negativním dopadu svého eventuálního chování.
Různá místa, různé roční doby…
Dopad rekreace na přírodu pochopitelně není všude stejný a navíc se liší i jednotlivé typy cyklistiky a z podstaty věci tedy i následek jejich akce vůči fauně. Například v městských aglomeracích je jednak zvěře méně, jednak je na přítomnost člověka obecně zvyklejší. Jiná je naproti tomu situace v divočině – i když přiznejme si, u nás ony stovky kilometrů čtverečních divočinu nepředstavují. A i takové Beskydy, Šumava či Krkonoše jsou protkány spoustou stezek i cest a provoz v nich se nedá rovnat s klidem v aljašských prostorech či Zauralí. Přesto je zde zvěř rozhodně plašší než v blízkosti měst.
Dalším faktorem hrajícím stěžejní roli v míře tzv. ekologického stresu je denní doba. Leckterá zvěř je totiž přes den zalezlá v houštinách, pospává a za potravou vychází v nočním čase. Lze tedy s nadsázkou říci, že fauna v majoritě žije nočním životem. Proto můžeme slyšet stížnosti na pozdní návštěvníky v přírodě, pro cyklisty jsou zde aktuální v poslední době populární noční švihy za spolupráce supervýkonných systémů osvětlení. Jednou akcí asi nezabijete, pravidelné noční ježdění však znatelně ruší biorytmus zvěře.
Významnou roli v míře dopadu hraje také roční období. V zimě totiž zvířata přecházejí na odpočinkový režim a také prořídlý porost jim skýtá menší ochranu. Obtížněji se jim hledá potrava, proto někdy docházejí až na místa, kde by se jinak rozhodně nevyskytovala. Jsou-li rušena, mohou trpět hladem. Vyplašení ze zimního stanoviště také může znamenat potíže s chladem až do umrznutí.
V neposlední řadě je rizikový čas, kdy na svět přicházejí mláďata. Jedná se většinou o konec jara – i když taková králičí samice může vrhnout mladé i několikrát do roka. Zvěř tehdy potřebuje více klidu, u zvláště chráněných druhů pak jsou příhodné podmínky pro vyvedení mláďat dokonce stěžejní. V mapách rozlehlejších oblastí proto tu a tam dokonce najdeme zvláštní klidové zóny, například pro tetřevy či jeleny.
Stejně jako se vyskytuje v přírodě rozmanitost živočišných druhů, ani cyklisté do ní nevcházejí pod jedním praporem, neřku-li v jediném týmovém dresu. Základní dělící čáru veďme mezi cykloturisty na cyklostezkách a bikery na značkách a pěšinách v lesích.
Cykloturistické trasy nejvíce škodí samotnou existencí a výstavbou, kdy je nutno zpevnit dosavadní lesní cestu či rozšířit úzkou pěšinu. Krajinu tak jizví asfaltové šrámy a dělí ji na menší a menší sektory. Takové stezky ale většinou vedou populárními lokalitami, často silně obydlenými, neboť turisté vyžadují občerstvení a zázemí. Jejich ryk tak často zaniká v polyfonii ostatních ruchů.
Biker, cílící více na nedostupná místa a vezoucí si proviant s sebou, může být pro zvěř daleko větší strašák. Nejde ani tak o rušení dané mechanikou kola – již studie prováděné americkou národní bikovou asociací IMBA ukázaly, že dopad bikera na faunu je srovnatelný s pěším turistou a kdo se pohybuje po lesích ví, že tlupa bikerů je kolikrát tišší než v bujarém veselí jdoucí pěší zájezd. Tady běží o zásadní vlastnost biku, tedy jeho prostupnost terénem. Surfař lesních pěšin se snadno dostane do odlehlých míst. Oněmi zapomenutými kouty často přímo vedou značky, přiznejme si však, že takové kozí stezky – se značením i bez něj -, přímo vyhledáváme. A to může být vážný problém pro zvěř. Ta přes den v takto odlehlých roklích a stráních odpočívá a vlastně se skrývá. Návštěvník jí bere soukromí a pocit bezpečí, zmenšuje tichá zákoutí k žití. V čase mláďat pak může být ohrožena samotná budoucnost populace.
Fenomén fragmentizace přírodního území je velmi dobře patrný třeba v příměstských lesích. Všimli jste si, kolik jen pěšinek pejskaři a relaxující chodci vyšlapali v porovnání s divočinou, kterou vede často jen široká cesta? Biker si skoro říká, že je v takových lesoparcích a porostech za humny měst více singletrailů než ve vyhlášených lokalitách a vlastně lepší biking. Klid zvěře je totiž také jednou z neuváděných a mohutně opomíjených příčin, pro něž se v chráněných územích smíme pohybovat jen po značkách. A že nějaký režim ochrany má podstatná část přírody, netřeba připomínat. Správa oblasti se tak snaží vést návštěvníky tam, kde nejméně ruší. I proto také síť značek není ještě hustší, jak bychom si možná leckde přáli.
Tento pohled také vrhá jiné světlo na satelitní navigaci GPS či třeba využití MTBO nebo vojenských map. Cyklistika nezávislá na značení je tak s nimi sice možná a leckdy i velmi zajímavá, objevná a pestrá, zážitek však může být uskutečněn na úkor rušení přirozených obyvatel přírody pouhými návštěvníky. Přes všechny různice, co můžeme se správci jednotlivých krajinných oblastí či turistickými organizacemi mít, je dobré pamatovat i na tento ochranný smysl značených stezek při plánování tras.
- Respektování značení v chráněných oblastech a setrvávání na vyhrazených stezkách není plněním libovůle správců – jde i o zájmy zvěře
- GPS je užitečný pomocník, nicméně jím řízená expedice může i v hospodářském lese bez certifikované ochrany dovést účastníky třeba do ležení srnek. Ne všude, kde pneumatika projede, je zkrátka dobře bikovat.
- Temné rokle a zákoutí v úbočí hor a kopců jsou s největší pravděpodobností domovinou odpočívající zvěře. Je bikový zážitek po takové stezce natolik žádoucí?
- Noční jízdy s osvětlením jsou lákavé, pravidelné konání ale probíhá na úkor klidného shánění potravy zvěří.
- Bikování je jistě vzrušující, namísto hurónského křiku po lese je ale dost času zážitky probrat u oběda nebo večeře v zázemí penzionu
- Skřípání diskových brzd otravuje nejen spolujezdce, ale stoprocentně neladí ani slechům zvěře
- V přírodě zdánlivě opuštěnému mláděti v 98 % případů nehrozí žádné nebezpečí, rodiče o něm vědí a dávno ho před vetřelcem varovali. Jedná se o přirozený proces osamostatňování – stačí jen ponechat je v klidu a jít si svou cestou.
- Mláděti na silnici či chodníku může jít o život pod koly aut či útokem divokých koček nebo psů. Většinou jde o ptáky, u nichž nevadí fyzický kontakt s člověkem – pomůže jim umístění na vyvýšené místo co nejblíže nálezu. Savce je dobré přemisťovat v rukavicích či oblečení a předejít akutnímu nebezpečí.
- Součástí přírody jsou i zraněná, nemocná, vyčerpaná a hendikepovaná zvířata. Pomoc a radu o ní poskytne stanice sítě Českého svazu ochránců přírody fungující na okresní bázi včetně víkendů a svátků.
- Proč by měl psí přítel zůstávat doma, když se jde bikovat? V jakémkoliv lese se ale smí na volno pohybovat jen dobře vychovaný pes a rovněž jako vy jen po cestách.
Bikeři a fauna vědecky
Po obecném popisu nyní něco exaktnosti. O tom, jak si nejterénnější cyklisté, bikeři, a zvířena stojí ve vzájemném ovlivňování u nás není k dohledání žádná studie. Narozdíl od Spojených států: tady organizace IMBA shromáždila pět elaborátů. Samozřejmě, jedná se o dokumenty podporující stanovisko organizace, že pěší turista páchá tytéž škody na přírodě jako biker a tudíž není důvod jej preferovat. IMBA jimi bojuje proti ryze politickým tlakům soupeřících zájmových skupin vědeckou analýzou. Každopádně je ale zajímavé se s nimi seznámit (již dříve byla zveřejněna obdobná studie srovnávající dopad MTB pneumatiky na povrch stezky ve srovnání s podrážkou pohorky – a dopadla nerozhodně, tedy vlastně porážkou anti-bikerské lobby).
Data pro první studii byla sbírána roku 1993 na ostrově v Solném jezeře v Utahu. Výzkumníci tu pozorovali a monitorovali chování velkých savců, jako je bizon nebo „vysoká“, po projetí cyklisty a při chůzi pěšáka. Výsledná měření ukazují, že obě rekreační skupiny působí na zvěř shodně. Následný průzkum mezi sportovci potom ukázal, že všechny skupiny podceňují vzdálenost, při níž již je zvěř na blízkost člověka citlivá.
V roce 2001 byla publikována studie z let 1993 a 1994 rovněž v Utahu. Její autoři zkoumali na více než tisíci setkáních reakce tlustorohých ovcí na lidskou přítomnost. A to jak v hojně frekventované, tak i v tišší lokalitě. Předmětem zkoumání tu byla reakce v chování zvířat, jejich vzdálenostní posun a trvání reakce na průjezd vozidel, MTB a pěšáků. Nejostřejší reakce byla zaznamenána při střetu s pěším – 61 % z nich znamenalo útěk zvěře, zatímco u vozidel to bylo jen 17 % a bicyklů dokonce jenom 6 %. Vysvětlení je však prosté: při absolutním sčítání střetů se zvěří byli pěší účastni více setkání na odlehlých a pro zvířata nečekaných místech a nezřídka došlo také k přímému kontaktu s ovcí.
Z roku 1996 pochází vydání studie sledující dopad činnosti běžců, bikerů a pěších turistů na chování kamzíka. Na vysoko položené stezce na louce v Alpách měli na kamzíka všichni zúčastnění stejný vliv – vždy přestal s pastvou.
Do čtveřice: v absolventské práci z roku 1990 byl podroben zkoumání vliv rekreantů podél řeky Boise v Idahu na chování orla lysého. Nejčastěji přiměli orla k úniku pěšáci – 46 % případů, dále rybáři s 34 % následovaní bikery v 15 % případů, běžci – 13 % a nejméně jej lekala vozidla – 6 %. Cyklisté potom podle studie způsobují odlet orla při největší zprůměrované vzdálenosti kontaktu (150 m) a nejblíže se k němu přiblížili na necelých 100 m. To pěší se dostal až na 17 m k objektu, zatímco byl zaznamenán i případ vyrušení ze 300 metrů vzdálenosti. Celkem byla pěším vypočtena průměrná vzdálenost vyrušení 90 m. Autorka na základě dat frekvence vyrušení orla a vzdálenosti vyrušení v závěru práce označila pěší za nejrušivější element.
V poslední předkládané studii zkoumali vědci v roce 2000 v Kanadě pro správce parku interakci člověka a grizzlyho. Výsledná data ukazují, že cyklista má ze všech rekreačních uživatelů stezek největší šanci narazit na medvěda – protože se pohybuje rychle a tiše. Na druhou stranu vliv cyklistiky na chování medvědů je podle zprávy srovnatelný s dopadem pěší turistiky a může tedy mít stejné možnosti.
IMBA z těchto studií vyvozuje, že ačkoliv nejde o všepostihující závěry a cyklistika shodně s ostatními aktivitami má zcela jistě vliv na živočišnou říši, je naznačeno, že k ní není nepřátelštější než pěší turistika či jiné formy rekreace. Pokud tedy není oblast zavřena z důvodu ochrany všem návštěvníkům, jedná se o diskriminaci jedné zájmové skupiny pro blaho ostatních.
To nejmenší
Bikeři se rádi vydělují od skupiny silničních cyklistů právě z přesvědčení, že jejich aktivita zahrnuje i něco víc – cit k přírodě. Už jen proto by se nám tedy její prostor neměl stát jen hřištěm, ale skutečným živým organizmem. A byť nás k tomu leckde popoženou zákonná nařízení a různé vyhlášky, měli bychom přece předně sami chtít zachovat přírodu co možná nejméně porušenou. Takovou ji totiž chceme navštěvovat. Tento respekt, zahrnující i tu větší, tu menší sebeomezení, je naší malou rolí v zodpovědném přístupu k planetě.
Tomáš Taich
Foto: Robyn Trnka a autor