Úvod » Články k časopisu » Opravdu společný výlet?

Opravdu společný výlet?

Už jen najít systém v té změti pásků (návod nemluví úplně srozumitelně), připoutat malého znamená tu přetáhnout, jinde provléci, zapnout, pak přehodit střechu, zajistit ji suchými zipy a konečně můžeme vyrazit na výlet! Po dlouhé době zase všichni pospolu. Ať žije vozík za kolo!

Těhotenství, porod a jistý čas po něm znamenaly, že jsem na kolo mohl vyrážet delší dobu jen sám nebo s dcerkou v sedačce a pak s kolečkem na přípojné tyči. Oblíbené společné výlety nebyly možné, druhá polovina rodiny byla odsouzena k vyčkávání na okamžik, kdy se batole posadí a bude schopné v této pozici setrvat. Vážně jsem proto uvažoval o pořízení přívěsného vozíku. Proti se postavila výše investice, neboť nejen kolem a věcmi s ním spojenými může rodina žít, krmě a střecha nad hlavou také nejsou k zahození. Pak se ale naskytla šance povoz aspoň vyzkoušet.
Pásky jsem ovládl a mistrně propletl, malý sedí. Tedy přesněji řečeno trochu i visí, ale vypadá spokojeně. Ne víc než my: Do sedel, rodino! Žena jede vedle vozíku a kontroluje Péťu. „Zastav, je tam nějak nakřivo.“ Anička si na kole na přípojné tyči užívá, živě klábosíme o všem, co čtyři roky věku dovolí.
Druhý den vyrážím znovu, beru jen Aničku. Zavírám ji do vozíku, přidávám hračku. Těší se, je nadšená, je to pro ni něco nového a děcka nové podněty zbožňují. Každou chvíli otáčím hlavu, protože nikdo není vedle mne, aby mi řekl, že ve vozíku je vše v pořádku. Za deset minut střídá dětské nadšení spíš odevzdanost. Snažím se komunikovat, ale dost dobře to nejde, chtělo by to spíš telefon, abychom si rozuměli, aniž bychom na sebe řvali. Rychle domů.

„Tati, kolečko je lepší, vozík už necháme doma, jo?“ Kývám a souhlasím. Proč jsem jej vlastně chtěl? Abychom byli spolu, v kontaktu, společně si a sebe užívali na více způsobů. Najednou mi přijde jen jako odkladiště dětí, aby si rodiče mohli vyjet, užít. Dítě ve vozíku s námi je a není, je bez zeptání vrženo do mikrosvěta přípojného pařeniště s omezeným výhledem, odříznuto sítí a plachtou. My se kocháme přírodou a čerstvým vzduchem, ono polyká prach zadního kola, samo, s pohledem upřeným skrz igelitové okno. To v autě k sobě máme blíž, minimálně na sebe nemusíme křičet a vzduch je možná kvalitnější. Vyrazím-li s vozíkem sám, bez spolujezdce, abych si ukroutil hlavu nebo lépe instaloval kamerový systém do vozíku a věděl, co se děje – nedusí se dítě, neštípla ho vosa?
Přípojný „papamobil“ pro mne zůstává zatracen. Nechci vyjet na kolo s rodinou jen kvůli tomu, abych mohl šlapat, chci být v blízkém kontaktu. S děckem na sedačce jsem. Dítě ve vozíku by mohlo být sebespokojenější, ale prostě mi chybí lidský kontakt. Přívrženci a zkušení uživatelé vozíků mi teď začínají spílat, ale poklona svobodě! Mně do domu nesmí.