Na letošní Velo camp konaný v Jeseníkách přijelo ve finále mnohem více lidí, než byl počet předem přihlášených. Namísto první společné vyjížďky jsem tak v sobotu v době jejího startu seděl v cukrárně v Jeseníku a čekal, až v místním grafickém studiu vyrobí chybějící startovní čísla. Po návratu jsem dořešil potřebné, vzal podrobnou mapu a vyrazil sám objevovat krásy kraje, většinou mimo značené stezky, a provětrat milimetry svého fullu.
Vyjížďka začala nádherně, hustý les vystřídalo prostranství s jezírkem, aby mě pak opět spolkly stromy a okouzlila stará, jehličím zapadaná lesní cesta. Téměř na vrcholu třičtvrtěhodinového jsem přestoupil na naučnou hornickou stezku. Evidentně nepatří k frekventovaným místům, navíc se neklidně klikatila mezi stromy a já si užíval svobodnou jízdu volnou krajinou plnými doušky. Sem musím zítra vytáhnout ostatní! Když se pěšina už už zdála zlomit přes hřeben ke zpátečnímu sjezdu, nezbývalo vzhledem k jejímu sklonu, než sesednout a tlačit. To ale nebyl důvod konce idylky.
Tretry se boří do jehličí, já visím na řídítkách, ale ta mi najednou začínají tančit pod rukama. Super, píchnul jsem při tlačení do kopce, to se fakt musí umět! Ale což, připomenu si výměnu duše, už jsem dva roky nepíchnul, a aspoň večer pobavím bandu. Už za okamžik jsem měl poznat, že to nebude jediný důvod k veselí na můj účet. „Ty seš ale blbej!“ ozval se můj vnitřní hlas, když jsem po několikáté marně šátral v batohu a hledal multiklíč, abych mohl povolit pevnou osu a vyndat přední kolo. Měl pravdu, hned jsem si vzpomněl, jak se válí u postele v kempu. Jsem v horách, daleko od lidí, blízko průšvihu v podobě nekonečné chůze po svých. Nějak to musí jít!
„Ty seš ale fakt blbej!“ nedá si pokoj mé svědomí, když zjistím, že montpáky leží na koberci vedle imbusů. Naštěstí si vystačím s rukama, v horším by pomohl zadní upínák. Tahám duši zpod pneumatiky a proplétám ji mezi dráty a vidlicí. Když ji ve snaze zjistit, kde je díra, abstraktní, nehmatatelné a vlastně neexistující nic, co stojí za mými naopak zcela hmotnými trably, nafukuji, připomíná anakondu namotanou do drátů.
Mám ji, objevil jsem nic! Lepení mám. Naštěstí? Dva roky jsem nepíchnul a lepení jsem kupoval dva roky před posledním defektem – co můžou udělat čtyři roky a voda s pryžovou záplatou? A jak rychle vysychá lepidlo v tubě? To jsem sice nemohl určit přesně, ale můžu aspoň s jistotou říci, že vysychá a že záplaty rády zpuchří, a to do poslední, i kdybyste jich měli padesát. Poslední záchrana – v malém, stářím už polorozpadlém igelitovém pytlíku nacházím dvě samolepící záplaty. Drží jakžtakž! Opatrně zasunout duši, rychle nahustit, aby se kritické místo opřelo o stěnu pláště. Operace se povedla, za 15 minut jsem rychlým nepřerušovaným sjezdem v kempu.
Nepletl jsem se, má historka ze mne udělala krále před každým, komu jsem ji vyprávěl. Krále čeho, to přesně vystihl jeden můj kamarád se slzami smíchu v očích: „Ty seš úplně blbej! Ještě, že o tom pořád píšeš!“
Blbej? Kde já už to dneska jenom slyšel.